V sovětském orientu

Osobní výběr ze světového tisku

Světovým čtenářstvem i novinářskou obcí opomíjená Střední Asie se na první stránky dostane, jen když má nějaký terorista v kolonce místo narození třeba jihokyrgyzské město Oš. Nebo slavnou Ferghanskou dolinu na pomezí Uzbekistánu, Tádžikistánu a Kyrgyzstánu. Jinak dění v těchto postsovětských zemích, kde se mísí prastaré východní tradice, islám a komunismus nikoho moc nevzrušuje. Pročítání místních novin ale fanouškovi sovětského orientu nabízí velké zážitky.

Ze serveru CentrAsia se třeba dozví, že ve starobylém Samarkandu policie během razie zabavila větší množství upomínkových předmětů. Ne, nebyli to trpaslíci, ty v této části Zeměkoule nejsou trendy. Šlo o kalendáře, trička, samopalky amagnetické placky s obrázkem zemřelého uzbeckého prezidenta Islama Karimova. Ne, že by nebožtík upadl v nemilost. Jeho tvorba, dílo a myšlenky stále žijí. Strážce zákona iritovala podřadná kvalita prodávaného zboží.

Podle Správy kultury a sportu Samarkandské oblasti dostalo dvanáct obchodníků tučné pokuty a podomácku zhotovené předměty jim byly zabaveny. Něco z lidové uzbecké tvořivosti na téma „velký vůdce Karimov“se objevilo i na snímcích. Stojí to za zhlédnutí. Tak třeba plakáty s nápisy: „Sbohem můj národe. Nebylo nám souzeno být déle spolu!“Znalci uzbeckého jazyka našli v těchto několika prostých slovech 12 gramatických chyb. Není divu. Na mrtvém vůdci se dnes přiživují ti nejchudší, kteří se během jeho režimu krčili před tvrdou rukou státu. „Díky němu teď každý den přinesu domů večer rodině alespoň dvě placky,“přiznal se novinářům jeden z trhovců.

Samarkandský novinář Karimberdi Turamurod suše konstatuje, že místo, kde je pohřbený někdejší místní generální tajemník – a později i první „demokratický“prezident nezávislé Republiky Uzbe- PETRA PROCHÁZKOVÁ kistán – se změnilo z pietní pamětihodnosti v tržnici. Kdo by odolal tričku s vyobrazením surového diktátora?

*** Že to s lidskými právy v Uzbekistánu stále ještě není úplně v pořádku, se současný uzbecký prezident Šavkat Mirzijejev dozvěděl při své nedávné návštěvě Spojených států. Byť skončila už před několika dny, píší o ní středoasijské noviny stále o sto šest.

Mimochodem připomínají, že jen co se uzbecký lídr vrátil ze zámoří, hned telefonoval do Moskvy. Podával hlášení, co vlastně v Americe přesně dělal. Jak vzápětí napsal Věstnik Kavkaza, Taškent a Moskva se domluvily, že upevní své vojenské spojenectví. Podle uzbeckého listu Národní slovo pak Mirzijejev amerického prezidenta Donalda Trumpa požádal, aby prosadil vytvoření „uzbeckého korpusu“ – skupiny, která by podporovala dialog Washingtonu s Taškentem. Ne ale zas kdovíjak intenzivní. Protože – jak prostřednictvím své hlásné trouby Groznyj Inform vzkázal věrný Putinův spojenec, čečenský lídr Ramzan Kadyrov – Spojené státy hledají spojence mezi zeměmi patřícími jasně do ruské sféry vlivu, a to se přece nedělá. Že Taškent aWashington podepsaly kontrakty v hodnotě 4,8 miliardy dolarů sice ještě nic neznamená. Čečenské komentátorce Elize Abijevové se ale zdá, že Američané si chtějí z Uzbekistánu udělat svou „obchodně-vojenskou základnu“, a to by tedy v Moskvě rozhodně neprošlo.

*** Jak se středoasijští prezidenti mění v pádišáhy? ptá se v titulku redakční stati skvělé nezávislé středoasijské médium Ferghana. A hned cituje staročínského filozofa Lao-c’: „Nejlepší vladař je ten, o kterém lid ví pouze to, že existuje.“Za současný vzor si vybrala redakce Švýcarsko: „Ve Švýcarsku například zdaleka ne všichni obyvatelé znají jméno prezidenta, kterého volí na jeden rok… Nehledě na to lidé ve Švýcarsku žijí celkem úspěšně.“Proč to nejde ve Střední Asii? Podle Ferghany proto, že zde nežijí občané, ale poddaní, „milující své vladaře a sledující každý jejich krok, a co jim síly stačí, vytvářejí z nich božstva“.

Tohle dědictví, o které se Střední Asie dělí se svým velkým ruským bratrem, ale prý jen tak vykořenit nepůjde. „Desítky let se u nás podporuje kult osobnosti člověka, který se v danou chvíli nachází u moci.“Podle komentátorů Ferghany za to nemohou ale ani tak samotní vůdci, jako armáda úředníků, ale i inteligence, která z přízně dvora tyje. „Bojí se, že přijdou o svůj status a dělají vše, aby neupadli v nemilost… Díky informačním technologiím dnes ale vyplouvá jejich otrocká psychologie na povrch a jsou tak vlastně k smíchu. Jenže laskavý pohled tyrana pro ně znamená víc než pohrdání zbytku světa.“

Něco z lidové uzbecké tvořivosti na téma „velký vůdce Karimov“se objevilo i na snímcích. Stojí to za zhlédnutí. Znalci uzbečtiny objevili v pouhých dvou větách 12 gramatických chyb.