Mnoho povyku pro nic
České divadlo zažilo v sobotu ostudný akt agrese, který v polistopadové době nemá obdobu. Při představení Naše násilí a vaše násilí, s nímž na brněnském festivalu Divadelní svět hostoval slovinský soubor, vtrhla na jeviště skupinka bijců v modrých trikách s nápisem Slušní lidé a znemožnila hercům pokračovat. Policie se k zásahu neměla, věc začala řešit až po urgencích.
Inscenace Olivera Frljiče, kterou nastudoval v divadle Mladinsko gledaliště Ljubljana a měla před dvěma lety premiéru na Wienner Festwochen, už od dubna budila emoce. Byla to však od počátku uměle vyvolaná a živená kauza, které se nejprve chytli lidovečtí politici a posléze se k nim přidali zástupci dalších stran.
Rozkřiklo se, že v inscenaci je scéna, v níž Ježíš Kristus znásilňuje muslimku, a odpůrci usoudili, že jde urážku věřících. Inkriminovaná scéna je samozřejmě metafora o násilném prosazování víry či jejím přijetí a těžko by někdo mohl namítat, že nemá oporu v realitě. Její provedení v kontextu naturalistického stylu nijak nevybočuje, ba je spíše krotké.
Zatažení publika do hry
Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser byl vyzýván, aby inscenaci stáhl z programu, posléze čelil hrubým osobním urážkám. Přitom bylo jasné, že záležitost rozdmýchává malá skupina lidí, kteří zjevně do divadla nechodí a vůbec nemají představu, jak dnešní evropské divadlo vypadá. Pravidelný návštěvník divadla si musí položit otázku, kde byli všichni tito moralisté, když se české publikum od 90. let seznamovalo s německým divadlem, které vlnu jevištního naturalismu důsledně aplikovalo a pro české tvůrce bylo velkou inspirací.
A není to samozřejmě jen německé divadlo, nahota na jevišti a naturalistické scény jsou desítky let běžným divadelním prostředkem a nikoho nepohoršují. Někdy to funguje a ve výpovědi má smysl, jindy ne.
Především je třeba říct, že jak vpád svalovců, tak polohlasné modlení se proměnily v dokonalé paradivadelní akce, které žádný režisér nevymyslí, protože jsou dílem okamžité situace a jako autentické situace výborně fungují. Představení získalo ještě další dimenzi a hlavně propojilo jeviště s hledištěm. Diváci od této chvíle s herci šli a inscenace komunikovala bez ohledu na to, zda diváci s předkládanými názory souhlasili, či ne. Jako by se mnohem víc hrálo o svobodě projevu než o čemkoliv jiném. V tomto typu inscenace, která je něco mezi dokumentárním divadlem, diskusí a cílenou provokací, je naladění publika hodně důležité. Frljič je samozřejmě programový provokatér, jeho pohyb za hranicí je také patřičně okázalý. Chce především dráždit a je to často prvoplánové, na efekt. Pokaždé mu ovšem na tuto jeho formu někdo skočí a rozhoří se spravedlivým rozhořčením. Zde za se- bou řadí výjevy násilí na obou stranách, podřezávaní zajatců ze strany islamistů, mučení Syřana, který je dehonestován jako lidská bytost a je mu do úst nacpána vepřová hlava. A tak dále a tak podobně – z prstů lze udělat kříž i svastiku, zajatci stepují a pak jsou za zvuků bubnu stříleni jeden po druhém, pak zase pomalu radostně podřezáváni...
Není to zrovna estetika, nad kterou by divák jásal a vyhledával ji, ale na druhou stranu kde se asi režie inspirovala, že? Frljič samozřejmě zjednodušuje, ale jeho teze jsou minimálně k diskusi a úplně odmávnout je nelze.
Zábavná ironická rovina
Leitmotiv jeho inscenace zní, že Evropa má svou vinu na současném stavu světa a že pro svůj blahobyt exploatuje jiné a nezná se k odpovědnosti. Podle režiséra je onou strategickou surovinou především ropa, ta do Evropy smí, ale Syřané nikoliv – ostatně kanystry s benzinem tvoří celé scé- nografické řešení, na kříži z nich pak visí Ježíš Kristus.
Navzdory zjednodušením a zkratkám má inscenace ironickou rovinu a v té je nejzábavnější. Frljič prostě umí divákem manipulovat. V jedné chvíli je publikum vyzváno k dotazům. Na excitovanou otázku, zda nám Evropanům bude odpuštěno, jeden herců odpovídá, že oni to především dělají pro peníze, protože honoráře jsou vážně fakt dobrý. Na další podobný dotaz zní odpověď: „Prosím vás, jak to mám vědět, já jsem jen herec, tohle přece není realita.“Na poslední otázku, jak viděli atak slušných lidí, herec už jen nechápavě zírá.
Oliver Frljič ve svém svatém zápalu ale zapomněl na jednu věc. Žehrá-li na dnešní evropskou demokracii a tvrdí-li o ní, že je horší než totalita a ten, kdo odmítá násilí islamistů a přijímá kapitalismus, je pokrytec, uniká mu, že ve skutečné totalitě by nic takového na jevišti předvádět nemohl. To může jen v liberální Ev- ropě a jančení brněnských odpůrců je důkazem, že svobodu a demokracii je třeba stále pěstovat.
Celý tyátr kolem Frljiče má jasně politické pozadí. Strany, jejichž kredit zrovna neroste, si hodlaly nahnat politické body před komunálními volbami. Pochopila to i politická mrtvola jménem Sládek, jeho vřeštění se ale marně neslo večerem i po skončení představení.
Ještě poznámku na závěr, aby si brněnští rambové nemysleli, že jsou takoví průkopníci dělání bordelu v divadle. Už ve 30. letech se podobné excesy děly v Osvobozeném divadle, kde tzv. pravicová mládež, která byla zaplacená, narušovala představení protinacistické hry V+W Kat a blázen.
Oliver Frljič: Naše násilí a vaše násilí
Poznámku čtěte na straně 10