Viewegh se nevrací

místy hrotil až k nenávistnému sarkasmu, a vystřídal ji sebereflexí, tedy humorem, jednak jaksi zjemněl, zvláčněl, zpomalil. Jsou v tom jasná plus i minus: zatímco autorská ironie není víc než pohodlný a trochu zbabělý výsměch druhým, autor-humorista si dokáže dělat šoufky i sám ze sebe, respektive ze svých postav, které mu tu více, tu méně nakukují při psaní přes rameno do jeho vlastního života. Ono zjemnění, zvláčnění, zpomalení pak sice obrousilo ostře řezané dialogy i úsečné, pregnantní popisy, ale dalo Vieweghovi dosud málo vídanou kvalitu – pochopení, že na rubu každé komedie je tragédie. Že by letos šestapadesátiletý autor po málem smrtelné příhodě z prosince 2012 dospěl?

Záložka mluví o novince jako o „malém dvojrománu“. Žánrově je to úplně mimo: ani struktura příběhu, ani psychologie postav, ani obecný myšlenkový náboj nemají s bohatstvím, šíří a důmyslem románové skladby nic společného – ať jde o román jakkoli malý. Jedná se spíš o dvojici delších povídek, v druhém případě pak možná o novelu. Podobně vachrlaté je to s titulní aliancí. V prvním textu ( Family Frost) by měl být logicky ve středu dění muž – příčinou a hybatelem dění je ale jasně žena, zahořklá a zoufalá osoba, kterámuže a jejich svět bytostně nesnáší a svého syna podle tohoto neurotického mustru cíleně deformuje a ničí. Ovšem přepočítá se. Jakmile stárnoucí zkrachovalec zavětří náhodou stopu po svém biologickém otci, lačně se jí chytne a z otroka se promění v revolucionáře. Popadne prostě dru- hý dech: setřese z ramen protivnou mateřskou tíhu, která ho kontinuálně srážela k zemi a vnucovala mu hluboký pocit méněcennosti a studu, a projeví se konečně svobodně.

Pod hladinou

Druhý text ( Čarodějka z Křemelky) pracuje s lehce mysteriózním, ovšem literárně mnohokrát ozkoušeným prvkem. Titulní žena dokáže číst myšlenky druhých. Aby její umění vyniklo, vymodeloval ji autor jako všestranně atraktivní, málem ideální krásku. Má jedinou vadu – silné brýle. Ale to muselo být, aby vznikla jistá psychologická rovnováha: co nevidí postava v reálu, vidí za zavřenýma očima. Je to dar, anebo trest, sledovat fatální rozdíl mezi myšleným a vyřčeným, mezi podvědomím a vědomím, mezi možností a realitou?

Když odpadne první hrdinčina láska, vstoupí na scénu muž – a stane se motorem další etapy příběhu. Jako by tu autor na jeho příkladu bilancoval svou vlastní proměnu, nucený přerod z bonvivána a frajera v tichý a lehce úzkostný typ. Jako by tu autorská postava koukala najednou do tváře přímo autorovi. Ovšem jinak než v dřívějších titulech, jako Zpátky ve hře (2015) nebo Můj život po životě (2013), které nezvládly víc než zoufale žadonit o soucit s nebohým spisovatelem; tady je ve hře víc – dospělost, život.

Řemeslně Viewegh ve své novince oproti éře „před aortou“rozhodně nestrádá. Je možná pomalejší, unavenější, pozbyl trochu vypravěčské tempo, ale pořád má dar čtenáře strhnout – dřív ostrými hranami a výboji na povrchu, teď klidnější hladinou, kterou je ale vidět všechny ty podstatné věci pod ní. Záložka je znovu mimo, když anoncuje, že autor se „vrací k tomu, co na něm jeho čtenáři oceňují nejvíce“. Michal Viewegh se totiž titulem Muž a žena vůbec nevrací, snaží se jít dopředu. Možná volnějším krokem, za ztížených podmínek, ale přece. To se cení.

Michal Viewegh: Muž a žena

Autor je literární a výtvarný kritik.