NEKROLOG Poslední velmož orientalistiky
S Bernardem Lewisem odešel orientalista tradičního ražení i vášnivý debatér na téma islámu. Plody jeho bádání ale přetrvají
Vsobotu 19. května skonal ve věku nedovršených 102 let věku Bernard Lewis, anglo-americký orientalista a mimořádný znalec muslimského světa a jeho kultury. Po řadu let představoval výraznou autoritu v oboru dějin Blízkého a Středního východu. S jeho osobou odchází orientalista tradičního ražení, jehož erudice spočívala na hluboké znalosti jazyků, kultury a dějin sledované oblasti, a vášnivý účastník veřejných polemik na téma soudobého islámu.
Narodil se v roce 1916 v Londýně, kde koncem třicátých let rovněž zahájil svou akademickou dráhu. Zprvu vyučoval blízkovýchodní dějiny na londýnské univerzitě v pověstné School of Oriental and African Studies. Po válce odešel do USA, když se na amerických univerzitách otevřely nové možnosti k pedagogické a badatelské práci. V sedmdesátých letech se stal profesorem blízkovýchodních studií v Princetonu a počátkem osmdesátých let získal americké občanství.
Studijní kánon pro vědce
Lewisovo dílo si vydobylo mimořádný ohlas a dokázalo přesahovat úzce odborné hranice. Z více než třiceti jeho knih – a ze tří, které byly přeloženy do češtiny, uveďme především Dějiny Blízkého východu; titul, který pokryl tematicky široké pole táhnoucí se od klasické arabské civilizace přes osmanské a turecké dějiny k soudobým islamistickým hnutím.
Jak pronikavým obsahem svých svazků, tak čtivým stylem psaní upoutal orientalista čtenáře po celém světě. Kniha Arabové v dějinách, publikovaná poprvé v roce 1950, patří dodnes do seznamu základní literatury pro adepty blízkovýchodních studií. V roce 2002 se zařadila kniha Kde se stala chyba? Střet islámu a modernity na Blízkém východě mezi americké knižní bestsellery.
Pevným základem Lewisovy odbornosti byla mimořádná jazyková výbava. Pocházel z židovské rodiny, což mu otevřelo cestu k hebrejštině a následně k dalším semitským jazykům, aramejštině a arabštině. Zájem a zvídavost ho přivedly posléze k perštině, osmanštině a nakonec k moderní turečtině. To byly klíče dovolující badateli bezprostřední přístup k primárním pramenům – pochopit je a skrze ně pronikat do kultur s orientálními jazyky spojenými. Znalost jazyků a kultur Orientu představovala v klasickém pojetí oboru orientalistiky nezbytný základ pro jakoukoliv analýzu dějin a společností neevropských zemí asijského východu.
Omyly v současné politice
Schopností vtipně a s encyklopedickou znalostí minulosti odpovídat na soudobé otázky a reagovat na aktuality si získával nemálo obdivovatelů. Lewisovy názory zaujaly pozornost amerických neokonzervativců a pozvali ho k poradám, když koncipovali Bushovu středovýchodní politiku po atentátech 11. září 2001.
Jak se ukázalo, jakkoliv rozsáhlá znalost minulosti nezaručí pochopení přítomnosti. Vzdělanec a historik se vyslovil pro invazi do Iráku s představou, že se tak může pomoci svobodě a demokracii v arabském světě. Když se okupace Iráku proměnila v katastrofu, demokratizační optimismus ho opustil. Arabské jaro roku 2011 ho nenadchlo. Jordánskou monarchii pokládal za vhodný příklad pro oblast Blízkého východu a prohlásil, že pořádat tam svobodné volby je „šílenstvím“.
Politickými názory se Lewis stavěl na pozice konzervativní pravice a nijak neskrýval nekritické sympatie pro židovský stát. Pokud měl otevřené dveře u amerických a izraelských konzervativců, v arabských zemích často na- rážel na potíže. Saúdskoarabští a jordánští monarchové si sice pokládali za čest vítat na svých dvorech západního vzdělance se znalostí jejich jazyka, tradic a kultury, ale arabští nacionalisté v něm neváhali vidět „agenta amerického imperialismu a sionismu“.
V padesátých letech mu v Káhiře bránili s odkazem na židovské kořeny studovat archivní materiály. Koncem sedmdesátých let si ho v knize Orientalismus vzal za terč své drtivé kritiky Edward Said a jeho argumenty převzali arabští a muslimští komentátoři spolu se zastánci a propagátory „postkoloniálního“přístupu ke studiu mimoevropských kultur a společností.
Profesor srovnávací literatury na americké univerzitě Columbia palestinského původu vyčetl svému akademickému kolegovi, že „straší islámem“a že kráčí ve stopách evropské orientalistické tradice. Ta měla vytvořit a pěstovat představu „orientálního“jako čehosi zcestně radikálního a kulturně strnulého, aby tak ospravedlnila nejprve koloniální a posléze imperialistickou a sionistickou nadvládu. Saidova kni- ha, která mohla být podnětem k užitečné debatě, změnila vědeckou a věcnou sféru výzkumu dějin Blízkého východu v bitevní pole dvou nesmiřitelných front. Politická stanoviska dvou západních vzdělanců, propalestinské a proizraelské, se v polemikách stavěla do popředí a přehlušila zájem o mnohostranný pohled, který si koloniální a postkoloniální realita, stejně jako izraelsko-arabský konflikt, žádají. Bipolární vidění bránilo poslouchat druhého a z debaty vzešly trvalé roztržky a nedorozumění.
Co ryby vědí o vodě
Snaha globálně „umravnit“Lewise, inspirovaná Orientalismem, se stala základem pro zrod „postkoloniálních studií“, které dnes provozuje řada amerických a evropských univerzit. V postkoloniální optice není knižní vzdělanost dostačující oporou pro poznání a pochopení současných Arabů a muslimů. Údajně svádí vysvětlovat politické chování přes staré texty ovlivněné náboženskou tradicí jako výraz jakési nadčasové kulturní „esence“. Arabům a muslimům prý takový „esencialismus“bere a nepřiznává schopnost a právo na modernost. Ad absurdum z toho pro některé vyplynul závěr, že jen domorodci z kdysi kolonizovaných oblastí dokážou na rozdíl od „neokoloniálních“vzdělanců, kteří se nikdy zcela nezbaví své „bělosti“, podávat pravdivé svědectví o své minulosti. Bernard Lewis na to kdysi s humorem poznamenal: „To je jako tvrdit, že jen ryby něco vědí o vodním světě“.
Anglo-americký orientalista si nezvykl brát příliš vážně výdobytky moderních společenských a humanitních věd a metody, které nabízejí. Bádání v archivech a čas strávený v knihovnách mu byl bližší než výzkum a pozorování v terénu, bez kterého se poznávání současných společností na Blízkém východě, ale i přistěhovaleckých společenství z muslimského světa ve Evropě neobejde. Záliba v minulosti profesoru Lewisovi občas bránila žít přítomností a měla vliv na jeho politické postoje. Nemají velkou váhu a vzpomínky na ně vyprchají. Přetrvá naopak jedno velké svědectví plodné éry orientalistiky, kdy znalost jazyků a kultur Orientu byla základem. Výsledky historického bádání, které za sebou Bernard Lewis zanechává, zůstanou pro další generace nadlouho cenným dědictvím.