Tucet let dohadů kolem pojištění

výkladem spíš zakládá, než řeší. Což ovšem dopadá na životní situace mnohých, někdy téměř všech – jako v tomto případě, kdy se to týkalo každého, kdo způsobí škodu motorovým vozidlem. Pro tento účel je člověk samozřejmě povinně pojištěn. Smyslem věci je, jak zajistit plné odškodnění oběti, bez ohledu k solventnosti viníka, a tak zabránit ekonomickému zruinování pojištěnce.

Problém zde představuje ono „plné“odškodnění. Český zákon o pojištění odpovědnosti z roku 1999 nezahrnul do rozsahu pojištění jednu podstatnou a tradiční složku škodního nároku, takzvanou nehmotnou újmu. Míněno tím odškodnění velmi různorodých následků, kupříkladu nároků pozůstalých nebo „ psychické bolesti a utrpení“poškozených. Všichni viníci nehod tudíž platili odškodnění nehmotné újmy ze svého, často s ruinujícími následky. A naopak někteří poškození se nedomohli spravedlivého odškodnění tohoto nároku vůbec – protože viník nehody při nehodě zemřel či nebyl dobytný.

V roce 2005 Nejvyšší soud potvrdil, že náhrada nehmotné újmy není kryta zákonným pojištěním, neboť není podřaditelná pod občanskoprávní pojem škody. O rok později toto pojetí potvrdil rovněž Ústavní soud. Pojišťovny slavily, ale země se právě stala členem EU a pojištěnci i oběti nehod začali tušit, že to s ohlášeným souladem českého a unijního práva není zcela v pořádku. Evropské právo totiž nehmotnou újmu ukládá pojistit, a to již od roku 1972!

Zmíněné soudní instance právě potvrdily, že Česko tuto povinnost porušilo. A když někdo poruší povinnost, odpovídá zpravidla za tím způsobenou škodu. Pojištěnci se tedy začali domáhat její náhrady vůči státu. Věc se zdá být jednoduchá: řekne-li nejvyšší soudní instance, že české právo odporuje evropskému, měl by se z toho dovodit i důsledek – jímž je odpovědnost státu. Tato logika však u Nejvyššího soudu narazila – porazit u českého soudu český stát nebývá úplně snadné...

Na desetiletí byl tedy založen paradox: stát ohlašuje EU a občanům, že národní normu sladil s evropskou, soud prohlašuje opak, ale následky dovodit nehodlá.

Nejvyšší soud se k tomu neodhodlal dodnes, ačkoli mezitím učinil něco jiného. Loni vydal rozhodnutí, které mění svou dosavad- ní rozhodovací praxi a potvrzuje, že všichni, kteří u něj marně hledali ochranu – měli pravdu! A podává přesvědčivou argumentaci k závěru, že od samého počátku české zákonné pojištění zahrnovalo i nehmotnou újmu, neboť právě takto – eurokonformně – měly všechny soudy zákon vykládat, byvše k tomu povinny.

Nejvyšší soud konečně uznal, že by povinné ručení mělo krýt i takzvanou nehmotnou újmu. Předtím ale deset let prosazoval postoj přímo proti evropskému právu. Nejvyšší soud nijak nevysvětlil, proč od vstupu Česka do Evropské unie udržoval postoj, který přímo odporoval evropskému právu

Málo platná změna názoru

Nejvyšší soud ovšem ve svém rozhodnutí nikterak nevysvětlil, proč od data vstupu do EU sám udržoval právě opačný – vůči státu i pojišťovnám ochranářský – postoj, a to až do roku 2017.

A také neříká, co si mají myslet ti všichni, co namísto pojišťovny a státu nesli náklady na domněle nepojištěný nárok z povinného pojištění. Neboť změna judikatury jim zpětně není mnoho platná. Možná by měli žádat odškodnění nehmotné újmy – za duševní útrapy, způsobené bezmocí vůči desetiletí provozovanému nekorektnímu soudnímu rozhodování.