Vydařená sázka na novou hudbu
Koncertem Slovenské filharmonie včera skončil 73. ročník festivalu Pražské jaro. Na závěrečném koncertu reprezentoval českou hudbu Fibich, moravskou Janáček a slovenskou Suchoň. Zazněl navíc jeho Žalm zeme podkarpatskej, což ideálně připomnělo někdejší nejvýchodnější část Československa. A málokteré dílo symbolizuje ducha první republiky tak dobře jako Janáčkova Synfonietta.
Silného Mahlera nabídl také Budapešťský festivalový orchestr a nesporné kvality má orchestr Tonhalle Curych. A vedle toho Jordi Savall se svým programem „Jeruzalém“byl vlastně příhodnějším koncertem připomínajícím výročí vzniku Izraele než koncert SOČR, který to měl přímo v názvu. Apel na mír a tisícileté historické kořeny se mu poda- řil lépe než Leonardu Bernsteinovi v symfonii Kadiš.
Jak by mohlo ideálně vypadat Pražské jaro v osmičkovém roce a roce stého výročí založení republiky? Hudbu pro Prahu by měl přivézt nějaký ruský orchestr, orchestry rakouské, německé a francouzské by hrály českou hudbu v kombinaci s tou svou a neměl by chybět ani orchestr americký – aby připomněl význam této země pro vznik Československa. To bychom ale museli být v jiné politické a společenské realitě. Leckdo se může ptát, je-li vlastně co slavit, jiní jsou rádi, že máme alespoň krásnou hudbu. Festival odráží společenskou realitu i ve druhém plánu a bezděčně. Inu, západních hostů mohlo být víc, hlavní zastoupení de fac- to měly země visegrádské čtyřky. Přitom zemí v našem širším regionu, pro který je rok 1918 významný, je daleko víc.
Počin desetiletí
Pražskému jaru se změnila situace i tím, že sezona České filharmonie je v posledních letech bohatší na slavné světové hosty. Také ostatní pražští pořadatelé přicházejí se zajímavými programy. Není snadné v této konkurenci najít svébytné místo a nespoléhat jen na tradici. Letos se to podařilo víc než v letech minulých, zůstává ale zřetelné, že stojíme na rozcestí, nejvýraznější hudební osobnosti je stále těžké sem dostat a Praze také stále zřetelněji chybí stálé publikum, které ví, nač jde a proč. Nepatřím k těm, kteří festivalu vytýkají konzervativní dramaturgii – být konzervativní dnes často vyžaduje kus odvahy. Formát tradičního koncertu, kde lidé sedí a soustředěně poslouchají, není v dnešní multimediální době tak přežitý, jak se občas říká. Současný posluchač je roztěkanější a zmatenější, a jsme nakonec rádi za každý autentický a umělecky věrohodný pevný bod, jímž Pražské jaro zůstává.