Doteky tajemství
K sedmdesátinám Tomáše Halíka aneb co dělat, abychom mohli tvrdit, že jsme pochopili jubilantovo poselství
ivotní jubileum zřejmě nejrespektovanějšího českého intelektuála, paradoxně nejen univerzitního profesora, ale též kněze v převážně ateistické zemi, jistě vybízí k malému zamyšlení. Navíc muže, který ve své akademické farnosti u Nejsvětějšího Salvátora pokřtil více než tisíc dospělých osob, obdržel Templetonovu cenu i čestný doktorát Oxfordské univerzity, čímž se zařadil po bok Masarykův, Benešův a Havlův.
S Tomášem Halíkem mě pojí společný zájem o morální filozofii a křesťanskou etiku, ale i spolupráce v našem univerzitním centru zaměřeném na filozofii, etiku a náboženství, jakož i zážitky z Oxfordu, Harvardu i z dlouhých diskusí v poklidném kampusu americké univerzity Notre Dame, kde v posledních letech „pije samotu“a pracuje na svých knihách. Kromě toho pokřtil obě mé děti.
Otevřenost vůči dialogu
Halíkovým základním životním postojem je otevřenost vůči bytostnému nábožensko-filozofickému i společenskému dialogu, který je mnohavrstevný, avšak založený na nosné mezilidské rovině, na snaze o porozumění. Specificky halíkovské je to neustálé kladení si otázek a hledání odpovědí, přičemž otázky jsou mnohdy důležitější než odpovědi. Některé jsou dokonce tak dobré, že je škoda kazit je odpověďmi. Zásadní roli pak hraje respekt k stanovisku protistrany, naše schopnost podívat se na věc očima toho druhého, neboť jen tak vzniká skutečná myšlenková konverzace. Je to názorová výměna nejen mezi těmi, kdo si rozumějí, kdo chtějí komunikovat, ale i mezi těmi, kdo si nechtějí rozumět, kdo mají předsudky vůči jiným kulturním či náboženským komunitám.
Od této dialogické úrovně je neoddělitelný jeho vztah k realitě, k světu, přičemž vrcholem tohoto úsilí je nejen filozofické „nahlédnutí,“ale i takové pojetí víry, která řečeno slovy Martina Bubera není „nějakým pocitem v lidské duši, nýbrž vstupem do skutečnosti, do celé nezkrácené skutečnosti“. Je to vztah k velkým, ale i k malým věcem, k tomu, co nás trápí i hřeje. Ve víře se snaží objevit novou skutečnost, svět jako vyprávění o lidských záležitostech, jako příběh bez jasného vítěze, jako tichý rozhovor s Bohem. Jubilant ve svém domovském kostele
Tím se dostáváme k nejautentičtější dimenzi Halíkova dialogu a tou je vztah k tomu, jehož identitu neznáme, přestože je všude kolem nás, k Bohu jako k tomu, co nás přesahuje, co překračuje běžné hranice lidského života.
Odpovědnost nejen za sebe
Otvírá se zde problém transcendence, nemusíme souhlasit s Karlem Rahnerem, že člověk se v každé myšlenkové činnosti upíná k absolutnímu horizontu, kterým je nakonec Bůh, ale jsou situace, kdy člověk ztrácí životní opory, zoufale hledá smysl života a klade si nereálné cíle, které se mění v tragická zklamání. A pak absolutní horizont může mít existenční význam. V Halíkově pojetí je to úsilí, snaha naučit nás žít s tajemstvím, s Bohem jako záhadou „přesahující kapacitu veškerých lidských aktů“.
Tento rozhovor tvoří samé jádro jubilantovy teologie dialogu, která je založená jak na pevném přesvědčení, jak na principech, tak na konkrétních postojích, jimiž se vymezuje často proti většině. Jeho kritické reflexe politického cynismu, pokrytectví a různých forem xenofobního populismu jsou příslovečné, získávají mu příznivce i názorové odpůrce v církvi i ve společnosti. Konzistentnost postojů je výrazem vzácné svobody, té zvláštní svobody, kterou nám dle Dietricha Bonhoeffera dává vázanost na člověka a na Boha, přičemž touto vázaností podmíněná svoboda je současně zdrojem naší odpovědnosti, odpovědnosti nejen za sebe, ale i za ty, vůči nimž by měla směřovat především. Vůči těm, kdo hledají záchranu, jimž zbývá pouze naděje.
Jubilant ve své knize Oslovit Zachea inspirované příběhem z Lukášova evangelia, které vypráví, jak Ježíš oslovil Zachea, celníka, jenž ho pozoroval ukryt ve větvích fíkovníku, se snaží upozornit právě na ty, kdo jsou na okraji, na ty, kdo pouze přihlížejí. Mezi ně patří nepochybně i ti, kdo dnes v anonymitě sociálních sítí, v zajetí algoritmů, které nám dávkují informace, podléhají nebezpečným náladám virtuálního davu, právě k nim pak směřuje jeho výzva, jeho adresná oslovení. Schopnost obhájit názor je nezřídka otázkou charakteru, který se jako téma z veřejného diskurzu úplně vytrácí a jeho zdrojem může být víra. Nejpříhodnějším se jeví terapeutický přístup, pojetí víry jako léčby, která nás provází světem traumat, rizik a protikladů. Ztrátu této opory jeho oblíbený Chesterton vystihl slovy, že lidé, kteří přestali věřit v Boha, často pak věří čemu- koliv. Zjevně výstižné v době postfaktického ateismu, kdy pravda je považovaná za vynález lhářů, kdy nezbývá než doufat, že zlo je samozáhubné.
Morální apel
Faktem je, že Halíkův apel ve veřejném prostoru, v sekulární společnosti je především morálním apelem. Mně osobně pomohl dospět k přesvědčení, k názoru, o němž jsem dlouho přemýšlel, že se nemohu ztotožnit se široce přijímaným konceptem morální neutrality svobody, ač jej zastává i řada vlivných liberálních myslitelů. Svoboda, spravedlnosti a reciprocita jsou principy, které mají vždy hodnotové kořeny, vyrůstají z morální autonomie, bez níž žádný postoj není autentický a nemůže mít univerzální relevanci.
Dostáváme se tak k morálním zdrojům naší identity, jejímž jádrem je odpovědnost za ty druhé, musíme umět přijímat, ale i vracet. Teprve když více vracíme, než přijímáme, když pokora vracení je zdrojem naší nekonečné odpovědnosti včetně jisté schopnosti oběti, můžeme tvrdit, že jsme porozuměli celoživotnímu poselství oslavence od Nejsvětějšího Salvátora.
Autor je členem akademického sboru Oxfordské univerzity