Exekutor není jen tvrdý vymahač
Povinný pokus o vymáhání „po dobrém“by ušetřil až 90 procent nákladů, věří nový prezident českých exekutorů Vladimír Plášil
dubnu jste se stal prezidentem Exekutorské komory ČR (EKČR). V jakém stavu se po 17 letech existence nachází?
Řekl bych, že komora je přes nejrůznější ústrky a potřeby bránit své zájmy v podstatě konsolidovaná. Už nemusíme bojovat s excesy a cítíme, že jsme bráni jako seriózní partneři exekutivou, zákonodárci i jinými profesními komorami. Nejen s advokáty a notáři, ale i třeba s lékaři a autorizovanými inženýry máme překvapivě mnoho společných zájmů.
LN Podle aktuálních statistik je v exekuci 863 tisíc lidí, z toho půlmilionu má tři a více exekucí a jsou tedy v takzvané dluhové pasti. Nedávno ale EKČR zmiňovala, že situace ve skutečnosti není tak hrozná. Můžete to vysvětlit?
Ta čísla nejsou přesná, protože jsou to pouze data z naší Centrální evidence exekucí, která nezahrnuje exekuce vedené celní správou, finančními úřady nebo orgány samosprávy a státní správy. Počet exekucí tedy může být ještě daleko vyšší. Na druhé straně jsme ale v květnu prezentovali aktuální čísla, na nichž je patrný sice pozvolný, ale trvalý pokles nově nařízených exekucí. Skončil systém, kdy se vymáhala každá stokoruna. Odměny advokátů se snížily a věřitelé dnes spíše čekají, až dluh naroste a vymáhání se vyplatí. Nelze pominout ani ekonomickou akceleraci, kdy se lidé méně často dostávají do platební neschopnosti, protože jich více má práci a navíc rostou mzdy.
LN Z vašich dat zároveň plyne, že stoupá počet ukončených exekucí. Je to právě tím, že lidé mají více peněz a lépe splácejí?
Vliv to mít musí, ale na to, abych to mohl říci seriózně, nemám data ani ze svého úřadu. Opravdu se nám ale stává, že se tři roky nedaří vymoci ani korunu, a najednou dlužník začne pravidelně posílat peníze. Hodně platí také osoby z řad příbuzných a blízkých, kteří jsou dlužníkovi ochotni pomoci. Stává se také, že se věřitel dohodne s dlužníkem, že mu odpustí příslušenství a po vymožení jistiny se exekuce zastaví. Pak jsou ale zastavovány také exekuce na základě těch nešťastných rozhodčích doložek a s podobnými vadami, kde nemusí být zaplaceno vůbec nic. Není to tedy tak, že by se exekuce končily jen proto, že lidé začínají platit.
LN Stále není vyjasněné, zda je exekutor podnikatelem, nebo orgánem veřejné moci, který rozhoduje v řadě věcí namísto soudu prvního stupně. Připadáte si osobně spíše jako byznysmen, nebo „malý soudce“?
Vychází to z nešťastného rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2006, kdy plénum řeklo, že exekutor musí nést riziko svého podnikání. To rozhodnutí nás poškozuje, nutí nás to chovat se „tržně“. Já si ale skutečně myslím, že to není možné. Jsem asi deformován tím, že jsem letorou úředník a přiznávám, že i v začátcích v advokacii jsem měl problém klienta hájit, protože jsem byl ovlivněn svým předchozím působením (na prokuratuře – pozn. red.). Snažím se svou funkci vykonávat jako poctivý úředník a vždy hodně přemýšlím nad možnými důsledky pro účastníky i mě jako exekutora. Je s tím hodně práce navíc, která nepřináší zisk nebo jiný prospěch, ale jsem přesvědčen, že sebelepší byznys vám ale nenahradí klidné spaní.
LN V souvislosti s takzvanou oddlužovací novelou navrhujete, aby exekutoři mohli sami zastavovat bezvýsledné exekuce. Jak by to mělo fungovat?
Dnes je opravdu velký problém, že bezvýsledné exekuce musíme administrovat a přitom víme, že pravděpodobně nikdy nevymůžeme ani korunu. Takovou exekuci dnes nejde zastavit, protože potřebujete souhlas věřitele, případně soudu. Navíc za zastavenou exekuci v naprosté většině případů nedostaneme ani korunu. To je disproporce s notáři, kteří za každé dědictví dostanou alespoň 400 korun. To je sice nesmírně málo, ale jim to pokryje třeba alespoň poštovné. Stále čekám, že někdo přizná, že exekutoři jsou služebníci státu a zaslouží si alespoň úhradu režijních nákladů.
LN Proč dnes nefunguje zastavování bezvýsledných exekucí?
Neumím přesně definovat exekuci vhodnou k zastavení pro nemajetnost, ale každý exekutor to pozná. Dnes je potíž, že i když třeba víme, že věřitel není proti, tak zejména na Moravě bývají soudy proti a řeknou nám, že jsme byli pasivní, protože jsme neprovedli soupis movitých věcí u dlužníka doma. Jenže já tvrdím, že takzvaná mobiliární exekuce je čistě na úvaze exekutora. Je to v mnoha ohledech riskantní, málokdy najdete něco cenného a pro dlužníky je snadné vyřadit věci ze soupisu pomocí potvrzení od dědečka, že si u vnuka zapomněl hi-fi soustavu… Náš úřad dělá těchto exekucí minimum, většinou jsou to automobily. A i tam je to komplikované. Jednou se mě při kontrole z ministerstva ptali, proč jsme ve dvou případech vozidlo nepro- dali – jeden polský fiat a jednu motorku jawa typu „pérák“. Až když jsem jim poslal fotografie, pochopili, že bychom to neudali ani ve sběrně… (směje se)
To je povaha českého národa, že soupis movitých věcí považují za nátlak na dlužníka – od věřitelů cítím, že chtějí, aby exekutor dlužníkovi klepal na dveře a oblepoval nábytek. Jenže o tom by to být nemělo.
LN V čele komory akcentujete takzvané další činnosti, které by exekutoři mohli vykonávat. O co by například mohlo jít?
Třeba nechápu, proč byl vždy odpor proti tomu, abychom ověřovali podpisy či prováděli úřední kopie. Jsem si jist, že bychom to po proškolení zaměstnanců dělali stejně kvalitně jako úřednice na poštách nebo obecních úřadech.
LN Chcete udělat z exekutorského úřadu místo, kam se nepůjde jen řešit vymáhání dluhů?
Přesně tak, měl by to být společensky a odborně respektovaný úřad, kam by se lidé chodili třeba i poradit. Již dnes můžeme sepisovat listiny, poskytovat právní služby v souvislosti s exekučním řízením nebo provádět dobrovolné dražby, a to i pro insolvenční správce. Můžeme přijímat do úschovy peníze, listiny a dalšímovité věci. A mám za to, že oproti notářům jsme akceschopnější – osobně nemám problém pracovat i o víkendu. A oproti advokátům máme většinou i vyšší pojistku. Nejčastěji je u nás depozitum finančních prostředků realizováno v souvislosti s koupí domu nebo bytu, cena úschovy pak nepřekročí sedm až deset tisíc korun.
LN Nedávno jste prezentoval novinku, kterou byste rádi do českého práva zavedli – takzvanou předexekuční mediaci. Můžete popsat, jak by to fungovalo?
Jde o opatření, jež výborně funguje například v Belgii. Po vydání exekučního titulu by si věřitel za malý poplatek zaplatil tutomediační návštěvu. Exekutor by řádně oblečen a upraven navštívil dlužníka, zazvonil a „po dobrém“se pokusil domluvit průběh splnění povinnosti. Typicky by se sepsala listina o splátkách a následně by se sledovalo, zda je dohoda dodržována. Pokud ne, případně pokud dlužník dohodu odmítl a exekutora od dveří vyhnal, byla by ihned nařízena exekuce.
Má to hned několik výhod. Dlužník by viděl, že jde do tuhého a vymáhání se chopil přímo exekutor, ale bylo by to kultivované, ne jako když na dveře buší dva cizozemci od vymahačů, což je bohužel někdy realita. Náklady by mohly být klidně desetkrát nižší než při klasické exekuci. Počí-
tám s tím, že by se částka odvíjela od výše vymáhané částky, odhadem by mohlo jít od několika stovek po několik tisíc korun.
LN Mělo by to být povinné?
Bylo by to dobré. Věc by se nejprve obligatorně řešila s dlužníkem po dobrém a směřovalo by se k dohodě namísto složitého a nákladného „tvrdého“exekučního vymáhání. Když jsem o tom hovořil s různými politiky, neměli s tím žádný problém.
LN Exekutoři často schytávají kritiku za to, že vymáhají pochybné nebo podvodné pohledávky. Vy jste opakovaně říkal, že to není spravedlivé. Proč?
Exekuční tituly si opravdu nevymýšlíme my, to jsou rozhodnutí soudů, správních orgánů, notářské zápisy nebo blokové pokuty… Třeba se zjistilo, že v Liberci revizoři falšovali protokoly o přepravních kontrolách. To je lumpárna a věc pro policii, ale vina přece nepadá na exekutora. Ten je až na konci celého procesu amá ze zákona povinnost dluh vymáhat, často ani nemůže zjistit, že je třeba podvodná. Je to „pláč na nesprávném hrobě“.
V politice je bohužel mnoho ochotníků, kteří o tom nic nevědí, ale o to ostřejší mají slovník vůči exekutorům. O to více si cením těch, kteří tomu rozumějí.