Básník inspektorem branné moci
Josef Svatopluk Machar se narodil 29. února 1864 v Kolíně, vystudoval gymnázium v Praze a následně vstoupil do armády (1886). První kniha básní mu vyšla v roce 1887, byla to sbírka lyriky Confiteor, a v době svého vydání působila jako nečekaný pád meteoritu do stojatých vod mělkého obecního rybníčku. Mladá generace si sbírku oblíbila pro opravdový, odpatetizovaný a realistický jazyk a styl, byl to závan svěžího vzduchu reálného života do poněkud vydýchaného prostředí patetické vlastenecké poesie.
Díky této básnické prvotině se Machar seznámil s mnoha význačnými lidmi. Jedním z nich byl i Svatopluk Čech. Ten mladému kolegovi slíbil místo novináře v Národních listech. Machar proto odešel z armády, avšak prá- ci v novinách nakonec nezískal a zůstal bez zaměstnání. Zároveň si v tomtéž roce (1889) vzal za ženu Hedviku Marešovou, s níž měl později dvě dcery, Sylvu a Jiřinu. (Pro úplnost dodejme, že Macharovou dcerou, byť nemanželskou byla i Eva Ebertová, pozdější milenka Karla Teigeho, která si krátce po smrti svého partnera v roce 1951 vzala dobrovolně život.)
Finanční situace Macharových byla kritická, a tak mladý pár odjel do Vídně za profesorem chirurgie Eduardem Albertem, který mladému básníkovi opatřil místo bankovního úředníka v Bodenkreditanstalt. Machar pak v tomto peněžním ústavu vydržel téměř 30 let. Za svého působení ve Vídni se seznámil s mnoha významnými českými i německými poli- tiky a novináři a od roku 1893 začal spolupracovat i s T. G. Masarykem, přijal totiž jeho nabídku psát příspěvky o literatuře do Nové doby. Hned v následujícím roce na stránkách tohoto časopisu odstartoval svým článkem k 20. výročí úmrtí Vítězslava Hálka literární revoluci, v níž mladá generace spisovatelů zápasila o uměleckou svobodu a svobodu slova. Rok nato Machar sepsal tzv. Manifest české moderny ( Rozhledy 1895), v němž formuloval východiska a záměry mladé generace.
Přátelství s Masarykem
V literárních i politických bojích se vztah Machara a Masaryka postupně utužoval a prohluboval, stali se z nich nejlepší přátelé a také sehraní spolupracovníci. Zatímco Masaryk byl člověk programový, nabízel metodu a ukazoval cestu, Machar byl „hlídací pes“připravený vyrazit na jakéhokoli nepřítele a nelítostně trhat.
Když vypukla první světová válka, přihlásil se Masarykovi v září 1914 ke spolupráci jistý Julius Kovanda, lokaj ministra vnitra barona Heinolda. Byl ochoten předávat realistům opisy tajných vládních dokumentů. Dvakrát až třikrát týdně je nosil Macharovi do Bodenkreditanstaltu a Machar je pak posílal po spolehlivých lidech do Prahy, odkud byly převáženy dohodovým mocnostem. Vznikl tak základ tajné výzvědné organizace, která později dostala název Maffie. Nejprve vozil tajné zprávy do zahraničí Masaryk, když ale vojenské orgány rozhodly, že T. G. M. bude po příjezdu z Itálie zatčen (což se realisté dozvěděli díky Kovandovi), napsal mu Machar na pohlednici předem domluvený text, čímž ho varoval, aby se nevracel.
V květnu 1916 byl ale Machar zatčen. Záminkou byly čtyři „závadné“básně ze sbírky Krůpěje, skutečným důvodem byl ale dopis, kterýMachar napsal Kramářovi v roce 1899, kdy rakouská vláda rušila tzv. jazyková nařízení. Tento list, v němž Machar nazval císaře Františka Josefa I. starým senilním idiotem, kterého bude muset jeho rodina odstranit a poslat na Hradčany nebo do Zákup jako kdysi bláznivého Ferdinanda I., byl čten při soudním procesu s Karlem Kramářem (u něj byl tento dopis při domovní prohlídce nalezen) a všem bylo jasné, že sMacharem je zle. Od šibenice ho zachránilo jen to, že v roce 1915 již byly tyto velezrádné výroky promlčeny. Machar přesto skončil na dva měsíce ve vězení a po propuštění byl dále na každém kroku sledován tajnou policií.
V květnu 1918 podal Machar výpověď ve vídeňské bance a vrátil se do Prahy. V té době již byl usmířen se svým předválečným nepřítelem Karlem Kramářem, psal do jeho Národních listů a vstoupil i do jeho České státoprávní demokracie. Za tuto stranu byl pak nominován do Národního výboru, díky čemuž byl v době převratu u všeho důležitého.
Po ustavení nového státu se Machar vrátil k novinařině. Nejprve se jeho tvorba nesla v duchu všeobecného odpuštění a usmíření, když ale viděl, že se národ státním převratem nenarovnal a nepolepšil, vrátil se zase k satiře a kritice. Asi by to tak už zůstalo, kdyby do Macharova života nezasáhl prezident Masaryk, který svého přítele přemluvil, aby vzal uvolněné místo generálního inspektora československých vojsk.
Machar se v armádě soustředil především na kulturní a osvětovou činnost. Zasloužil se o zřizování armádních knihoven, čítáren, studoven, heren, hereckých a pěveckých kroužků, pořádání kulturních přednášek, umožnil vojákům navštěvovat muzea, divadla, biografy atd. Nejvíce se ale do dějin armády zapsal tím, že se podílel na tvorbě branného zákona a služebního řádu. Mnohým politikům se ale nelíbilo, že byl Machar do funkce prosazen prezidentem. Považovali ho za prodlouženou ruku Hradu. Machar se dostával pod stále větší tlak tisku, a když se útoky na jeho osobu stupňovaly, aniž by prezident jakkoli zakročil, rozhodl se na konci října 1924 podat ústní výpověď. Masaryk jej ještě tentýž večer navštívil a snažil se mu celou záležitost vysvětlit, tvrdil, že on na jeho odchodu zájem nemá. Machar se po této rozmluvě domníval, že bude ve funkci pokračovat. Byl proto velmi nemile překvapen, když jednoho rána našel na stole rozhodnutí o svém penzionování. Z armády odcházel s pocitem zklamání, zneuznání a zrady.
Seriál Lidových novin ke stému výročí Československa pokračuje kapitolou věnovanou básníku Josefu Svatopluku Macharovi (1864–1942), který za války organizoval protirakouský odboj, v nezávislém státě získal vysokou funkci v armádě a později se stal kritikem poměrů.
Opět národním kritikem
Po odchodu do penze se stárnoucí básník vrátil zpět k literatuře. Jednak svými verši glosoval aktuální dění a kritizoval nešvary státu i jednotlivců, jednak psal vzpomínkové fejetony. Na jeho kritickou báseň „Spi Havlíčku...“, uveřejněnou v Národní politice 5. června 1932, reagoval anonymní článek v Přítomnosti. Jeho autor, podepsaný šifrou V. S., vyčítá básníkovi, že zklamal své dřívější obdivovatele a že je naivní. Machar nejprve nereagoval, ale když ho Národní politika na konci roku 1932 oslovila, aby přispěl do novoročního čísla, napsal fejeton „ Jubilea“, v němž se ohradil proti článku z Přítomnosti a zároveň za jeho autora označil T. G. Masaryka. Národní politika sice v obavě před cenzurou odmítla článek uveřejnit, ale Machara v té době oslovil s žádostí o příspěvek i redaktor Stříbrného Listů, a tak „Jubilea“nakonec vyšla v Nedělním listu 8. ledna 1933. Smutným koncem této aféry byl definitivní rozpad již tak dosti otřeseného přátelství Machara a Masaryka.
Machar pak přesunul svou společenskokritickou tvorbu na stránky Listů Jiřího Stříbrného, spolupráce trvala od roku 1935 do září 1939. Ve svých básních opět kritizoval faleš, lhaní, hamižnost, podlost šejdířů, nedůvěryhodnost politiků, cenzuru atd.
Přestože Machar patřil k velkým kritikům poměrů za první republiky, neměl v letech 1939–1942 lehký život. Žil v ústraní, hlídalo ho gestapo, nesměl veřejně působit, cenzura zakazovala jeho knihy… Poslední dva roky života prožil i z těchto důvodů zcela mimo veřejné dění. Nakonec zemřel na následky srdeční slabosti ve spánku v noci z 16. na 17. března 1942.
Příště: Mořic Hruban