Primaveře vládl ženský hlas
Osmnáctý ročník festivalu Primavera Sound obsadil minulý týden katalánskou metropoli Barcelonu
Dvě nejlepší vystoupení letos barcelonský festival vystřílel už na samém začátku své hlavní části, tedy ve čtvrtek večer na obou největších scénách. Celou tu parádu začala Björk. Úvod jejího vystoupení hodně evokoval tři roky starý zážitek z Colours of Ostrava, kde pódiu dominovala pouze ona v jevištním kostýmu a s maskou, hudbu obstarával její dvorní spolupracovník Arca a projekce byly plné přírodních záběrů, rozkvétajících květin a podobně. Hrálo se ovšem už z nové desky Utopia, kterou zpěvaččino turné propaguje.
Při třetí písni, titulní z nového alba, doslova vtančilo na pódium sedm stejně okostýmovaných flétnistek (na albu jich hrálo dvanáct) a rázem převzaly hudební dominanci, přičemž se stačily – jak už bylo vidět z velkoplošných projekcí, které pak stejnouměrou snímaly dění na pódiu s předtočenými poetickými videozáběry – vedle hraní věnovat dokonale choreografované show. Při následujícím songu Blissing Me se na pódiu objevila i harfenistka. Vše bylo samozřejmě „zezadu jištěno“Arcovou elektronikou, zvukovými plochami i jemnými beaty, stejně jako je tomu na studiové nahrávce. Vše přitom působilo nesmírně živě a hlavně Björčin zpěv byl naprosto dokonalý.
I pro samotnou protagonistku je tato show zjevně mnohem očištěnějším zážitkem. Ne že by vysloveně komunikovala s publikem, nějaké velké povídání by atmosféru jen narušovalo, ale zpěvačka často mezi písněmi děkovala za potlesk a působila velmi uvolněně. Vizuální podoba koncertu připomínala pohádkové scény s nymfami flétnistkami a jejich královnou Björk.
Živé hraní bylo vlastně obdivuhodné i proto, že by se soubor fléten, který ve svém souzvuku připomínal stařičký elektronický nástroj mellotron, jeden z předchůdců syntezátorů, dal jistě velmi snadno napodobit. Arca by to nepochybně zvládl jedním „zmáčknutím čudlíku“. Ale Björčino trvání na akustických nástrojích dodalo její show skutečnou živost a podpořilo kouzelnou atmosféru. Bodem navíc byla i aranžmá několika starších písní ( Human Behaviour, Isobel, Pleasure Is All Mine ad.) právě pro toto provedení.
Druhý koncertní blok, který už první večer nastavil laťku Primavery do těžko překonatelných výšin, obstaral Nick Cave se svými The Bad Seeds. Jeho koncertní blok se oproti loňskému vystoupení v Praze víc ohlížel k prověřeným songům z minulosti, z posledního, velmi introvertního alba Skeleton Tree zazněly jen tři písně. Ale ani ty se mezi „greatest hits“neztratily. Řekneme-li, že Nick Cave i jeho muzikanti odvedli svůj standard, může to znít všelijak. Kdo ale ví, jak vysoký ten současný standard je, chápe, že šlo vlastně o výjimečné vystoupení. Dokonalý atak, dokonalý „timing“, dokonalá práce s emocionálně působivým přechodem mezi absolutním tichem a maximálním hlukem – v tom Bad Seeds skoro nemají konkurenci.
Cave zopakoval svůj „trik“s pozváním několika desítek fanoušků na pódium při Stagger Lee, přičemž se zejména několika přítomným dívkám zjevně úplně zpřeházely životní hodnoty a možná i budoucí partnerský život. Tenhle tah, který by u jiného vyzněl jako dost protivně podbízivá složka koncertu, u Cavea působí vlastně spíš vtipně a dosvědčuje jeho hodně originální smysl pro humor, který nachází tam, kde by jej jiní hledali jen stěží.
Proč jsou slavní Arctic Monkeys?
V rámci objektivity ale je třeba říci, že ačkoli Björk i Cave měli v podstatě plno, rekord co do množství návštěvníků letošní Primavery trhli Arctic Monkeys, kteří v sobotu festival de facto uzavírali. Ne že by se po nich už nehrálo, ale byli posledním skutečně velkým v podstatě mainstreamovým jménem. Část gigantické plochy určené auditoriu musela být dokonce kvůli přeplnění lidmi na nějakou dobu uzavřena, což tento festival nezažil, kam paměť sahá.
Arctic Monkeys jsou ideálním důkazem změny hudebního trhu za poslední přibližně dekádu: vydávají stále na relativně malém labelu Domino a k úspěchu, který jsme viděli na Primaveře, jim podstatnou měrou dopomohl internet. Je přitom trochu hádankou, co na Arctic Monkeys jejich fanoušky a hlavně fanynky tolik fascinuje. Možná je to až okázalá nekomunikace s publikem, kapela působí, jako by hrála jen pro sebe a zpívající tisícihlavé sbory se jí netknou. A určitě je to i projev frontmana Alexe Turnera, který rozhodně není to, co rozumíme pod pojmem „velký zpěvák“, nicméně v jeho hlase je cosi, co patrně rozechvívá podvědomí a možná i pudy naslouchajících dívek. Což bylo vidět i na tom, že ačkoli podstatnou část repertoáru tvořily písně z poměrně ještě čerstvého letošního alba Tranquility Base Hotel & Casino, fanoušci je už zjevně znali zpaměti. Ohlas byl dokonce takový, že oproti zdejším zvyklostem došlo i na přídavky.
Výběr dalších zážitků může připomenout skutečně mnohotvárný slepenec barev, zvuků, atmosfér. Od stále nekompromisních veterá- nů avantgardního jazzu The Art Ensemble of Chicago po vlastně už „velký“pop novozélandské zpěvačky Lorde. Od nesmírně zdařilého comebacku americké indierockové kapely Belly se stále mladistvou frontmankou Tanyou Donellyovou po výborný set velké malijské pěvecké osobnosti Oumou Sangaré, jež přivezla přirozený mix západoafrické tradiční hudby a rocku. Nebo od křehkého hluboce nočního introvertního vystoupení Charlotte Gainsbourgové po nejtvrdší show festivalu v podání kapely Dead Cross, kterou dali dohromady zpěvák Faith No More Mike Patton a bubeník metalových Slayer Dave Lombardo. Nebo po (ne úplně zdařilý) koncert Charlottiny maminky Jane Birkinové, která zazpívala za doprovodu symfonického orchestru písně svého „l’homme fatale“Serge Gainsbourga...
K slyšení na břehu mořském bylo letos skutečně skoro všechno. Ve značné míře v ženském podání. Je samozřejmě otázka, zda festival jel letos podle nějakých vlastních „kvót“pro poměr „genderového zastoupení“na pódiích. V kuloárech se o tom namluvilo leccos. Ale na tom nezáleží, protože zařazení žádného z ženských programových prvků nepůsobilo vynuceně. Ať už s jakýmkoli výsledkem, každá umělkyně měla v sobotu na Primaveře své místo.