NA HRADĚ A V PODHRADÍ: JAK SE ŽILO V DOBĚ JIŘÍHO Z PODĚBRAD

Středověká medicína vycházela z harmonie čtyř základních šťáv v lidském organismu. Veškeré nemoci měly původ v krvi, žluté žluči, černé žluči a hlenu. Každá z těchto čtyř tělesných šťáv totiž napodobovala jeden ze živlů: krev napodobovala vzduch, žlutá žluč oheň, černá žluč zemi a hlen vodu.

Léčení či péči o nemocné se ve středověku nevěnovali pouze univerzitně vzdělaní lékaři. Mezi těmi, za kým lidé chodili pro pomoc v nemoci a kdo aplikovali různé léčebné postupy, najdeme léčitele, ranhojiče, chirurgy, porodní báby nebo řeholníky. Graduovaní lékaři zase na druhou stranu bývali i příslušníci kléru, zastávali církevní posty a někteří ovládali astronomii, astrologii či právo.

Nejen pouštění žilou

Z dvorského prostředí známe lékaře již od 12. století. Na počátku 15. věku působili na našem území například Albík z Uničova, Jan Šindel nebo Křišťan z Prachatic. Albík proslul přímými zdravovědnými návody pro poslední lucemburské vládce, Křišťan zase lékařskými spisy, kde pojednal např. o pouštění žilou, nebo Knihami o mocech rozličného korenie.

Z 15. století se navíc zachovaly unikátní Staročeské knihy lékařské, jež nevznikly jako dílo univerzitního vzdělance, ale coby překlad z latiny neznámého františkánského mnicha. Dílo shrnuje lékařské rady, botanické a astrologické texty, kalen- dář či pojednání o lékařské řeholi. Současně vedle obvyklých medicínských postupů, ke kterým patřila diagnostika moči nebo pouštění žilou, lze vyčíst projevy lidového lékařství, zaříkávání či magie: „Ktož podlé sebe nosí zlato, myrhu a kadidlo, bezpečiv jest, kudyž kolivěk jest na cestě, ode všech nepřátel a lotróv, a to bez pochybenie jest pravda…“Zajímavá je také pasáž o ženských zdravotních problémech, zvláště o těch týkajících se početí, porodu a těhotenství. Najdeme tu ale i dva recepty Proti tučnosti ženské.

Kam pro medicínu? Do lékárny

Konkrétní chirurgické úkony či rovnání kostí prováděli ranhojiči či chirurgové, kteří trhali např. i zuby. Někdy se však zapojovali i kováři, nebo dokonce kati. U porodů pomáhaly porodní báby – nejstarší vyobrazení babické praxe u nás pochází z obrazové Velislavovy bible z doby kolem 1340.

Masti, léky a prášky bylo možné vytvářet podomácku nebo získat v apatyce/lékárně. První lékárny patřily ke klášterům či kapitulám, veřejné lékárny ve městech se dokladují v českých zemích od konce 13. století (1275 pražský apotecarius Konrád). Z lékařských pomůcek známe např. baňky na moč, nože, kleště, z podpůrných třeba dřevěné hole, berle, protézy. Od 14. století se do Čech šířily brýle, jež se v 15. věku staly doslova atributem učenců.