Třeštění s Schillerem
vandovo divadlo si vybralo na závěr divadelní sezony klasický titul, „občanskou tragédii“Friedricha Schillera Úklady a láska. Režisér Martin Františák se ji rozhodl – aniž text nějak výrazněji upravoval či podroboval razantnější interpretaci – obléknout do současných, moderních šatů. Pokus je to však značně problematický.
Rodina Millerova, jejíž dcera Luisa se zamiluje do mladíka ze zámožných kruhů (ministrova syna), i zde reprezentuje střední stav: otec, učitel hudby (Martin Dohnal), nosí obnošené sako, matka (Bohdana Pavlíková) šaty pavlačového typu a Luisa (Denisa Barešová), vzezřením dnešní typický teenager, má na nohou conversky a přes bílé šaty mikinu s kapucí. Svět vyšší společnosti, jejíž představitelé se oblékají honosněji, pro ni zůstává oddělen průhlednou oponou.
Samá akce, samý vzruch
Františák svůj modernizující přístup uskutečňuje tak, že do inscenace vkládá množství nejrůznějších atrakcí, střídá žánrové polohy – jeho inscenace neustále energicky pulzuje, je samá akce, samý vzruch. Nespokojuje se jen se standardním činoherním hraním, ale doplňuje ho situačními komickými výstupy (Lady Milfordová a její služka Sofie), nonverbálně pojatými pasážemi (část závěrečného dialogu Luisy a Ferdinanda) či dryáčnickými loutkovými scénami, předváděnými na přenosném jevišťátku, které jsou navíc snímané videokamerou a obraz se promítá na zadní plochu.
Do toho hojně zní jak živá hudba hraná Martinem Dohnalem na klavír, tak reprodukovaný mix popových a rockových skladeb, herci občas mluví do mikrofonu, a na obrovskou tabuli, k níž se vylézá po dlouhém žebříku, malují různé obrazce. A vše se děje tu v civilním, tu expresivním, tu v groteskním či parodizujícím podání.
Uvedené „třeštění“však pohříchu působí jen samoúčelně, jako zbytné zaplňování prostoru, které velice brzy unaví a – co je podstatné – zahluší téma, jež z inscenace vystupuje jen zvolna a nesoustředěně: láska mladé dvojice v nepřátelském světě. Luisa je tak trochu rebelka, nejde pro slovo daleko, bojuje proti sociálním rozdílům ve společnosti, její větu, že se s Ferdinandem vezmou, až tyto rozdíly zmizí, režie akcentuje. Její láska k Ferdinandovi je bezvýhradná, plně se jí vydává, zároveň ale zná své povinnosti: ctít rodiče, a pokud je třeba, obětovat se pro ně.
Ferdinand je frajírek z lepší společnosti, sebestředný, žárlivý a hysterický, snadno podléhá emocím – jaký potom div, že se nechá svést pokryteckou zlatokopkou Lady Milfordovou (Klára Cibulková) či uvěří narafičenému dopisu, který prokazuje údaj- nou Luisinu nevěru. Jeho láska k Luise je majetnická, chce Luisu vlastnit – a když pozná, že to nepůjde (když podlehne intrikám druhých), rozhodne se ji otrávit. Tragédie lásky Ferdinanda a Luisy je v tom, že nespočívá v bezvýhradné důvěře obou stran. Když to Luisa zjistí, z lásky k Ferdinandovi vystřízliví. Jejich závěrečný dialog je plný trpkosti – a tragické finále je už jen logickým vyústěním.
Uvedený výklad si však, obávám se, diváci musejí usilovně domýšlet – v té zpovykané inscenaci je přítomný zamlženě a spíš jen tušeně.
Friedrich Schiller: Úklady a láska
Autor je divadelní kritik