NA HRADĚ A V PODHRADÍ: JAK SE ŽILO V DOBĚ JIŘÍHO Z PODĚBRAD

Jen s nadsázkou bychom mohli špitály nazvat středověkými předchůdci dnešních nemocnic. Tyto charitativní instituce, v českých zeměpanských i poddanských městech doložené většinou už od 13. až 14. století (ale ojediněle, například v Praze, již ve 12. století), v městském prostředí totiž plnily hned celou řadu sociálních funkcí. Svým způsobem se dotýkaly života doslova všech obyvatel bez ohledu na to, že pro většinu z nich šlo o dopad pouze zprostředkovaný.

Nemocní, sociálně slabí, práce neschopní i další skupiny osob, které můžeme označit souborným pojmem „potřební“, byli již od středověku „partnery“všem těm, kdo mohli část svých prostředků věnovat na charitativní účely. Princip byl stále týž: reciprocita založená na oboustranné symbióze. Jedněm pomáhala přežít, nebo minimálně jim usnadnila život, druhým pomáhala zvýraznit jejich sociální status, v tomto případě milosrdnými skutky.

A opravdu, věže špitálních kostelů se od 16. století objevují jako nedílná součást městských panoramat, barokní špitály (chudobince) pak figurují na prospektech šlechtických rezidenčních areálů. Od 19. století patřily nemocnice spolu s výstavnými budovami radnic, nádraží anebo škol k typu budov, jimiž se města prezentovala ve formě rytin, litografií i pohlednic.

Špitály v rámci středověkých měst nacházíme doslova všude: ve vnitřním městě (v některých případech dokonce přímo na náměstí), stejně jako při hradbách, ale také vně města. Mělo to svůj význam z hlediska prevence před nakažlivými chorobami – leprosária a morové domy v obvodu městských hradeb nebývaly nikdy. Nemovitosti na předměstí byly také levnější než ve městě, a pokud se nacházely při cestách nebo mostech, mohly špitály výrazněji profitovat i z almužen.

Na předměstí se postupem doby přesunuly také hřbitovy, původně se rozkládající okolo městských farních kostelů. Jak ve špitálech, tak na hřbitovech stávaly kaple či kostely, nejednou velmi výstavní; až do 18. století zakládané předměstské morové hřbitovy mívaly často kapli zasvěcenou svatému Rochovi. Blízkost špitálů ke hřbitovům měla svou neúprosnou logiku – z hlediska osob postižených nevyléčitelnými chorobami, stejně jako těch, kdo ve špitálu nacházeli zaopatření v posledním období svého života.