Noviny jako kulturní fenomén
I 125 let ode dne, kdy vyšlo jejich první číslo, jsou Lidové noviny nezapomenutelný pojem
První číslo Lidových novin se objevilo v Brně 16. prosince 1893. Založil je novinář a politik Adolf Stránský. Charakteristika listu spočívala mimo jiné ve snaze zapojit do spolupráce české spisovatele. Mezi kmenovými přispěvateli se ocitli autoři nejrůznějších názorů a poetik. Tuto šíři od roku 1904 úspěšně razil zejména nový příchozí do redakce Arnošt Heinrich, od roku 1919 šéfredaktor. Čtenář se setkával třeba s příspěvky anarchisty S. K. Neumanna a národovce Viktora Dyka, zcela jiným hlasem se ozývali oba Čapkové, jinak laděné řádky publikoval v Lidovkách Antonín Sova a zcela jiné Mahen, Gellner, Šrámek nebo Těsnohlídek.
Významným předělem se samozřejmě stal vznik Československé republiky. Lidové noviny otevřeně podporovaly Hrad a zdůrazňovaly kladné stránky nového státu. Výrazným a znamenitým představitelem tohoto postoje byl především Karel Čapek, který ve svých novinářských textech ztělesnil srůst demokratických myšlenek a všedního dne.
Čapek, Poláček, Bass a další
Pro Lidové noviny dvacátých a třicátých let byla příznačná péče o jazyk. Projevovala se úsilím o jadrnou, prostou větu, jakou v Lidovkách pomohli takřka uzákonit kromě Karla Čapka i Karel Poláček, Jaromír John a Eduard Bass, od roku 1933 do roku 1938 šéfredaktor. Uplatňoval ji i Ferdinand Peroutka, který od roku 1924 převzal postavení hlavního úvodníkáře. S pravidelnými úvahami nad soudobou literaturou vystupoval v Lidových novinách velký tradicionalista Arne Novák.
Značné úsilí věnovala redakce rozvoji novinářských forem. Kromě úvodníku mívalo ranní vydání pravidelně fejeton a kurzívu zaměřenou na každodenní skutečnost. Autoři pěstovali i kratší entrefilet, v nedělním vydání pak nesměla chybět takzvaná baja, obsáhlejší vyprávění založené na kuriózním příběhu. Malíř a grafik Eduard Milén navrhl pro Lidovky osobitou typografickou úpravu. Skvělí kreslíři a karikaturisté Josef Čapek, Hugo Boettinger nebo Zdeněk Kratochvíl provázeli noviny svými výtvory. Systematicky se připomínala fotografie.
Sestup a pád Masarykovy republiky ovlivnil Lidové noviny převratně. V roce 1941 musel rezignovat na svou funkci šéfredaktor Karel Zdeněk Klíma, který o rok později skončil v koncentračním táboře, kde byl umučen. Také další redaktoři a spolupracovníci přišli o život jako oběti nacistického teroru: Karel Poláček zahynul na samém konci války, na následky věznění zemřel Josef Čapek, koncentračními tábory prošel Ferdinand Peroutka.
Ten se ujal v srpnu 1945 funkce šéfredaktora, ale LN se pod komunistickým tlakem musely vzdát svého názvu, protože prý se zdiskreditoval používáním za okupace. Nahradily je Svobodné noviny. Po únoru 1948, kdy redakci ovládli komunisté v čele s Janem Drdou, se směly jmenovat postaru, ale už začátkem roku 1952 zanikly.
Proces usilující o demokratizaci režimu vyústil v roce 1968 mimo jiné v plán obnovy Lidových novin. Vést je měl vynikající kulturní publicista a politicky vyhraněný stoupenec reforem A. J. Liehm. Srpnová okupace odsunula tento plán takřka o dvě desetiletí. Lidové noviny se znovu zrodily v září 1987 jako samizdatový pokus, od ledna následujícího roku se šířily jako xeroxovaný měsíčník.
Vůli po svobodě, silně dobově stísněné, se po listopadu 1989 otevřely nebývalé příležitosti, takže z někdejších čtenářských zástupů zbyli jen nejvěrnější a nejpotřebnější
Čtení s bezděčným napětím
V jejich čele se od dubna 1990, kdy začaly opět vycházet jako deník, vystřídalo dodneška dvanáct šéfredaktorů včetně disidentů-iniciátorů Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana. Spisovatel byl mezi nimi jediný. Změnilo se totiž postavení kultury ve společenském a veřejném životě. Vůli po svobodě, silně dobově stísněné, kterou v šedesátých letech minulého století reprezentovaly Literární noviny se svými statisícovými náklady, se po listopadu 1989 otevřely nebývalé cesty a příležitosti, takže z někdejších čtenářských zástupů zbyli jen nejvěrnější a nejpotřebnější. Lidové noviny na ně dodneška pamatují dobře vedenými rubrikami, které sledují film, divadlo a vážnou i populární hudbu, literaturou se zabývají pravidelná profilová zamyšlení, reflektující zpravidla na základě jedné knihy situaci literární tvorby domácí i zahraniční. Udržuje se anketa Kniha roku.
Stín na současné Lidovky vrhá podle mě jejich vlastník. Dnes je jím předseda vlády, přitom druhý nejbohatší Čech. Bez ohledu na přesvědčivé nebo nepřesvědčivé konkrétní doklady jeho vlivu na tvář listu se přistihuji, že čtu Lidové noviny s bezděčným a rušivým napětím, zda místo svobodného projevu nenarazím na zaujatý nebo potenciálně reklamní text. Zároveň se přiznávám, že jsou pro mě nezapomenutelným pojmem. Za studentských let jsem v dnešní Moravské zemské knihovně trávil dlouhé hodiny nad jejich stránkami počínaje prvním vydáním před sto dvaceti pěti lety a obdivoval je jako kulturní fenomén a vlastně zázrak. Čas na tom nic nezměnil a nezmění.