Zastavená rotačka
Konec tištění eur je první z ekonomických změn EU
Každý ví, jak vypadá tisícikoruna, někdo viděl i milion, představit si miliardu je už nemožné a bilion je tak abstraktní číslo, že se obvykle ilustruje velikostí českého státního rozpočtu, který dosahuje přibližně jedenačtvrtnásobku. Za poslední čtyři roky přitom Evropská centrální banka (ECB) pomyslně natiskla a do ekonomiky poslala tolik eur, že by našemu státu vydržela na více než půlstoletí hospodaření. Program takzvaného kvantitativního uvolňování dosáhl 2,6 bilionu eur, tedy přes 67 bilionů korun, a ve čtvrtek ho dle očekávání šéf banky Mario Draghi ukončil. Pro evropskou ekonomiku šlo o stejně významné období, jako byly pro tu českou intervence. A bude také jedním z hlavních Draghiho odkazů celému kontinentu poté, co příští rok v říjnu ve funkci skončí.
Sám označil kvantitativní uvolňování ECB za jeden z hlavních motorů hospodářského růstu starého kontinentu. A díky ekonomické provázanosti na sousedy tedy i té naší. Jestli mělo masivní pumpování peněz opravdu tak blahodárný účinek, nebo se nám ještě vymstí, se ukáže teprve v řádu několika let. Úplně stejně jako intervence České národní banky má i tento zásah své příznivce i odpůrce. Zastánci tvrdí, že pomohl firmám i spotřebitelům k dostupným financím společně s nízkými úrokovými sazbami, a tím roztáčel kolečka byznysu. Kritici pak říkají, že právě záporné sazby s přísnou regulací zdevastovaly bankovní trh a vyšroubovaly cenu některých aktiv, u nás hlavně nemovitostí. A odstřižení penězovodu v době blížícího se hospodářského ochlazení bude mít velmi negativní dopady.
Každopádně, ke kvantitativnímu uvolňování se odhodlala ECB až jako poslední velká světová centrální banka po americkém Fedu, a to kvůli rozhádanosti severního a jižního křídla eurozóny. Právě to bude jedna z největších výzev pro Draghiho nástupce, který má před sebou otázku, kam dál s ekonomikou zemí společné měny a v podstatě celé EU i nás. Jeho jméno se vybere až po březnovém brexitu a květnových volbách do europarlamentu, které mohou být referendem na téma, co dál s evropskou integrací. Objevují se názory, že by Německo mohlo chtít vyměnit pozici šéfa Komise, na niž si brousí zuby třeba lidovecký favorit – takzvaný spitzenkandidat – Manfred Weber. A to právě za nejdůležitější židli ve Frankfurtu, na kterou by mohl usednout Jens Weidmann, dnešní guvernér Bundesbank. Uvidíme, jestli budou Němci chtít tentokrát „novou marku“držet pevně v rukou.