Ocas stažený mezi nohama
Chlívek se neodvažuje předstírat, že patří mezi přední odborníky na dění ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Přesto si dovolí připomenout pár detailů, protože mnohé drobnosti mají podobný rukopis.
Ani hlavy největší, nejchytřejší a nejvzdělanější, které jsou nejblíže rozhodování, se neodváží předpovědět, jak přesně celý rozvod sedmadvaceti států s Londýnem skončí. Nicméně celý dnešní zmatek reálně vzato začal ve chvíli, kdy se David Cameron rozhodl jednou provždy vyřešit euroskeptická pnutí ve vlastní straně tím, že vyhlásí referendum – a tím kritiky umlčet. Kam celý proces vedl, vidíme všichni v přímém přenosu.
Vnitrostranické motivy byly určující pro celý další vývoj: i Boris Johnson považoval kampaň „Leave“za ideální vehikl pro svůj vlastní politický vzestup, ačkoli do té doby se brexitu nezastával. Vnitrostranické byly i motivy šéfa opozičních labouristů Corbyna, jenž se nepřidal jednoznačně ke kampani „Remain“.
Ano, časné a marginální partajní motivy změnily staletou a principiální politiku britského impéria, jejímž cílem bylo vždy nenápadně rozkližovat mocnosti na kontinentě tak, aby Londýnu nevyrostl žádný příliš velký konkurent.
Pro přátele Velké Británie je skličující sledovat dnešní chaos, včetně snů o tom, jak někdo během pár týdnů vyjedná novou, jinou, lepší rozvodovou smlouvu.
Člověk nemusí studovat mezinárodní politiku na King’s College London nebo teorii her na University of Edinburgh, aby viděl, že při hře 27:1 ten jeden tahá za kratší konec provazu. Aby mohl uhrát úžasný výsledek, musel by vlastnit něco, po čem ostatní tuze touží nebo čeho se zoufale bojí. Ale Londýn nemá nic, čím by mohl ostatní držet pod krkem, není jediným vlastníkem atomové zbraně, vzácné suroviny ani správcem největšího trhu.
Přesto sklízí premiérka Theresa Mayová zdrcující kritiku za to, že nevyjednala dostatečně luxusní smlouvu, v níž by se Brusel vzdal svých priorit (volný pohyb osob a služeb) a naopak prosadila priority britské (kontrolu pohybu lidí a zároveň volný pohyb kapitálu a zboží).
Snad žádná země v Evropě není pod takovým vlivem tvůrců titulků jako Spojené království. A pro editory titulních stran není zajímavé napsat „vyjednala nejlepší možnou dohodu“, vždycky dají přednost titulku „stáhla ocas“.
Britové – vláda, poslanci ani média – stále nechápou, jaká je reálná situace. Jak napsal v Politico Ryan Heath: Britové, zvyklí jednat coby imperiální mocnost, vůbec nechápou, že poprvé v dějinách vyjednávají se silnějším partnerem.
Británie v šoku a nevěřícně zírá na to, že s ní někdo jedná z pozice síly.
Lidé z kontinentu žijící na ostrovech často říkají, že Britové nejsou zvyklí prohrávat a mají patologicky přehnanou představu o vlastní důležitosti. Je to možná příliš kruté zobecnění – ale právě teď z něj začíná hodně lidí za kanálem střízlivět.
Britové, zvyklí jednat coby imperiální mocnost, vůbec nechápou, že poprvé v dějinách vyjednávají se silnějším partnerem. Nevěřícně zírají na to, že s nimi někdo jedná z pozice síly.