... a smějí se tak hlasitě
Knihou roku 2018 jsou rozhovory se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině
Kopáč i ředitel, signatář Charty 77 i publicista – Aleš Palán je autorem mnoha ceněných knih, přesto jej ve společenských magazínech nenajdete. Palán píše výhradně o věcech, které považuje za podstatné – a čtenáři to oceňují. Stalo se tak i letos, samotáři způsobili už na jaře prodejní senzaci. A jen tak mezi řečí má v první desítce i další knihu.
LN Proč jste začal chodit zpovídat právě na šumavské samoty? Bylo to řekněme četbou Klostermanna, nebo vás tam zavedla náhoda?
Zavedla mě tam potřeba dělat knižní rozhovory jinak než kdysi. Když jsem s nimi začínal, hledal jsem přirozeně respondenty, kteří byli něčím zajímaví. Třeba životní příběh Víta Tajovského – politického vězně a opata želivského kláštera – nabízel možnost zkoumat vztah zdejších totalit nejen k náboženství, ale i k demokratickému myšlení. Rozhovor s ním byl vlastně určitou kronikou dvacátého století, proto jsem si ho vybral. Byl to zkrátka zajímavý muž. V poslední době jsem ale přestal hledat, co je zajímavé, a začal jsem pátrat po tom, co by mohlo být užitečné. Myslím tím užitečné pro mě osobně. LN Jaký užitek jste pro sebe v rozhovorech se šumavskými samotáři hledal?
Pomáhalo mi to přemýšlet o tom, co je samota. Co bere a co naopak nabízí. A taky jsem si díky tomu mohl ujasnit, jestli, kdy a proč má smysl vzdorovat společnosti a různým tlakům, které přináší. Obojí bylo velmi důležité především pro mě osobně. Že to je možná podobně důležité taky pro překvapivě hodně dalších lidí, ukázal až čas.
Vy jste se ale původně ptal na něco trochu jiného – na to, jak jsem se k těm samotářům dostal. To bylo dílo shody okolností. Jako novinář jsem jel udělat běžný rozhovor s básníkem Romanem Szpukem, meteorologem na Churáňově, který se rozešel se svou rodinou a zůstal sám s celou svou rozervaností a komplikovanou osobností. Zjistil jsem, že si všímá nejen meteorologických přístrojů, ale komunikuje i se zvířaty, s mraky, s povětřím, se sněhem… V té době spával přímo v lesích. Přišlo mi to fascinující a hned mi blesklo hlavou, jak skvělá by z toho mohla být kniha, kdyby se podobných lidí dalo najít víc. Myslel jsem si, že na Churáňově strávím pár desítek minut. Místo toho jsem tam zůstal několik dnů, během kterých mi Roman začal vyprávět o pár dalších podobných lidech...
LN A jsou si opravdu v něčem podobní? Tedy krom toho, že zvolili z nějakých důvodů obdobný způsob života v jedné lokalitě?
Jsou i nejsou, to je dosti složitá otázka. Třeba jsou si podobní ve své schopnosti snášet bolest. Žijí o samotě, prakticky nic je nerozptyluje, a jsou tak své bolesti vystaveni v míře, jakou si ani neumíme představit. Myslím tím bolest opravdu hlubokou, existenciální – tíhu života, dalo by se říct. Zároveň ale nežijí v slzavém údolí. Řada z nich – skoro všichni – se například opravdu velmi nahlas smějí. Smích je tím vůbec nejhlasitějším projevem, jakého se někteří z nich dopouštějí. Smějí se tak nahlas, tak od srdce a tak naplno, jak já to třeba vůbec neumím. A přitom bych chtěl, jen toho nejsem v takové podobě schopen. Je to rys, který mě na nich mimořádně zaujal a oslovil.
Zároveň ale platí, že každý z nich je úplně jiný. S jinou životní historií, s jinou povahou, s jinými důvody, proč na Šumavu přišli. Jeden z nich – Tony – o sobě třeba říká, že není na společenském okraji, ale že žije na okraji toho okraje. A když si to takhle geometricky představíte, pak ty okraje, na kterých žijí, jsou nejdál nejen od středu, ale přirozeně i od sebe navzájem. Jejich osobnosti jsou opravdu každá úplně jiná a hrozně těžko se o nich říká cokoli obecného. Ale ten demlovský, bořící smích mnoho z nich spojuje.
LN Jak si ho můžu představit? Když mluvíte o hlasitém demlovském smíchu, člověk snadno získá dojem, že to může být až numinózní zážitek.
Ne to ne, je to smích zcela nedvojznačný. I ze mě jako člověka, který se třeba jenom občas pousmál, ten smích doslova setřepával všechno, co mu odporovalo. Bylo to neskutečně osvobozující. Pro knihu hlasovali: Ivan Adamovič, Otakar Fojt, Ondřej Horák,
Vladimír Just, Pavel Kotrla, Slavomír Kudláček,
Alena Mornštajnová, Zdeněk R. Nešpor, Vojtěch Novotný,
Jan Oulík, Josef Pazderka,
Jiří Schneider, Jan Sýkora,
Jiří Trávníček, Petr Vizina a Jakub Železný.
LN Smějí se takhle často?
Občas. Častěji jsme mlčeli. Někdy i dlouhé desítky minut. A to byl čas, kdy na povrch vyplouvala jiná věc, která respondenty té knihy spojuje: jakási přirozená, autentická mystika. V drtivé většině případů u nich není nasměrována do žádného konkrétního náboženství. Je to spiritualita spíš plachá, ale na druhou stranu o ní všichni velmi rádi a s velkou chutí mluví. V něčem mi připomíná jakousi ryzí formu věrouk, ve kterých náboženství splývá se životem – kde třeba není rozdíl mezi řekněme právem a duchovní konvencí, protože obojí se překrývá. Jde o víru, která není vázána na žádnou páteční, sobotní nebo nedělní bohoslužbu. Ostatně by ani neměli kam chodit, protože jaksi žádné sakrální stavby ani náboženské obce nablízku nejsou, takže duchovní život samotářů rámují spíš stromy, bažiny a slatě.
LN Proč jste se vlastně soustředil jen na samotáře ze Šumavy?
Když jsem začal na té knize pracovat, našel jsem i několik rodin, které žijí v ústraní. O jedné z nich ostatně vznikl i poměrně známý dokument Stále spolu. Postupem času jsem si ale ujasnil, že chci psát o solitérech. Že tu užitečnost pro sebe, o které jsem mluvil, hledám a nacházím právě a jen u nich. Začal jsem se pak samozřejmě porozhlížet po takových lidech i jinde a postupně jsem dostal několik tipů, kde je hledat. Nakonec jsem se ale rozhodl tu knihu věnovat jen Šumavě. Neznamená to, že by mě ti jiní nezajímali. Naopak. Zrovna pracuji na jakémsi pokračování a jezdím za solitéry do jiných českých a moravských hor i nížin.
LN Je lokalita pro samotáře důležitá? Formuje ho? Obtiskuje se něčím specificky do jeho života?
Jednu dobu jsem si myslel, že to tak je a vlastně i být musí. Dneska už si to nemyslím. Sám pocházím z Vysočiny a často jsem slýchal: no jo, to je kraj, kde musí být cítit genius loci – že to byl domov Demlův, Březinův, Florianův a Reynkův. Ale neřekl bych, že se to na tom kraji nějak podepsalo. Vysočina je duchovně úplně stejná jako jakýkoli jiný kout světa. Výjimečný a fascinující je vždycky jen konkrétní život konkrétního člověka. Na Vysočině, na Šumavě i kdekoli jinde.
Setkávám se teď se samotáři z Beskyd, z Jizerek, z nížin u rakouských hranic a třeba i ze středních Čech, kde také jeden solitér žije uprostřed polí – na místě, kde bych tak radikální odloučenost určitě nečekal. A nemůžu po těch zkušenostech říct, že bych v porovnání s nimi vypozoroval něco jako názorotvorný vliv Šumavy. Samozřejmě, výjimečná je v tom, že ti lidé tam žijí kilometr nad mořem a čelí dlouhým, tvrdým zimám. Ale to je tak všechno.
Že zrovna na Šumavě žije o samotě víc lidí, může být dáno právě její rozlehlostí, nehostinností a vysídleností. Člověk se tam zkrátka skryje před světem snáz než v Jizerkách.
I když třeba Karin, jedna z mých nových kamarádek – a hluboce duchovní bytost –, žije v maringotce jen pár set metrů od jizerské magistrály, kde v sezoně denně proudí tisíce běžkařů.
LN Řešil jste nějak otázku, zda životy lidí, kteří odešli do ústraní, svou knihou znovu nevracíte zpět do centra pozornosti?
Jejich samotu se snažím maximálně respektovat. Nechci, aby se z těch míst stala nějaká nová Žítková. Odmítám dávat kontakty a prozrazovat cokoli nad rámec napsaného. Ani ti lidé, ani já jsme ale nečekali, že kniha bude mít takový ohlas. Naštěstí jsem ale už od první chvíle vkládal do jednotlivých kapitol různé topografické pastičky a nedopovězenosti, takže drtivou většinu těch lidí zkrátka nelze najít. Část z nich je navíc ukryta tak důkladně, že i kdybych s přesností na několik set metrů uvedl, ke žijí, stejně je člověk nenajde. Když jsem tam jel s fotografem Honzou Šibíkem, vkládal si do navigace GPS body, jak je asi zvyklý ze svých válečných cest. Radil jsem mu, ať si taky poznamená, kam se má zahnout třeba u rozeklané borovice. On vytrvale sázel na techniku. A několikrát pak bloudil. Ty pěšiny jsou opravdu velmi nezřetelné, pokud člověk neví, kam přesně se má dívat a na co soustředit. Stačí třeba pokládat nějaký charakteristický vývrat za překážku a snažit se ho obejít může znamenat, že sejdete z cesty. LN Líčíte, jak samota změnila vašim respondentům život. Změnil kontakt s nimi nějak i ten váš?
Především jsem s obrovským překvapením zjistil, že ta kniha změnila život lidem, které jsem dosud ani neznal. Vím o několika, kteří bezprostředně po jejím přečtení dali výpověď z práce a bytu a přestěhovali se na Šumavu. Jiní alespoň v nějakém ohledu radikálně změnili své dosavadní zvyklosti. Přiznávám, že jsem z toho trochu nesvůj. Tím spíš, že se určité životní okolnosti proměnily i u několika samotných zpovídaných. Nemůžu a nechci být konkrétní, můžu říct jen tolik, že je to pro ně zatím změna pozitivní a že ji vítají. A mně nezbývá než doufat, že to tak i zůstane.
Co se týká mě osobně, začal jsem při práci na té knize celkem záhy shánět nějaký ten šumavský domeček. Pár jsem si jich byl i prohlédnout. Ale taky přicházely chvíle, kdy jsem měl všeho plné zuby a byl vděčný za asfaltovou cestu, teplou vodu a možnost se někde usušit… Chci říct, že ta zkušenost se mnou rozhodně zatřásla. Ale jsem v ní ještě pořád natolik ponořený, že nevím, jaký bude výsledek.
LN Otázka je, jestli někdy být ponořený přestanete. Pochopil jsem, že mezi vámi a samotáři vznikla docela silná přátelství. Jste jediný, s kým udržují vztah, nebo tam za nimi občas jezdívá i někdo další?
Nějakou skupinu přátel má každý z nich. A třeba za Mirkem Sedláčkem, který o samotě žije už padesát let a je skutečně fascinující, řekl bych až mýtotvorná osobnost, v létě klidně přijede na víkend na návštěvu i deset lidí. Pak ale přijde září a zima, která trvá prakticky do dubna – a to se tam nezastaví skoro ani noha. Obecně je ale třeba říct jednu věc: ti lidé jsou sice samotáři, nejsou to ale raně středověcí poustevníci. Nikdy neměli v úmyslu zcela se vzdát úplně všech vztahů. LN Bavili jsme se až doteď o vaší samotářské knize. Vám ale letos vyšla ještě jedna: rozhovor se zakladatelkou české hospicové péče Marií Svatošovou. Shodou okolností vám přitom před několika dny zemřel tatínek. Připravily vás chvíle strávené s paní Svatošovou nad tématem smrti nějak na ty okamžiky odcházení?
Jednoznačně ano. Oba mí rodiče na podzim tu knihu četli a s oběma jsem o ní mluvil v době, kdy byl tatínek ještě zcela zdráv. Oba byli Marií Svatošovou fascinováni a troufám si říct, že v těch těžkých chvílích pomohla kniha nejen mně, ale i jim. Oběma. Nepokládám to za náhodu. O rozhovor s Marií jsem totiž usiloval nějakých dvanáct let a nakonec to vyšlo v čase, kdy to pro mě bylo nejzásadnější. Jak jsem říkal: dělám prostě knihy, které mohou být užitečné.