Konec doby mramorové
Snad tak učinil pro případ, že by někomu uteklo něco podstatného z pět let starého seriálu České století, který scenáristicky otevřel – jak jinak – právě Masarykem. Především kniha Jiný TGM představuje nepochybně vrchol Kosatíkova úsilí o oživení prvního československého prezidenta jako člověka.
Ze školního dějepisu víme, že president osvoboditel zemřel v roce 1937 („To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě.“), ale on už skonal vlastně v roce svého triumfu 1918 – od té chvíli se polemický, dosti neempatický solitér rychle zmramorizoval v symbol republiky a přestal být pro veřejnost tím nejzajímavějším – vnitřně velmi rozporným člověkem. Později se na T. G. M. věšely další a další mytologie sloužící aktuálním režimům a Masaryk se stával mrtvějším a mrtvějším...
Ecce homo
Kosatík se proto rozhodl velikána zase oživit jako člověka. Vykreslit rozpory muže, který v něčem byl hluboce zakořeněn v 19. století, v němž prožil většinu života, ale v něčem zase div ne pokrokářštější než celá „jeho“první republika.
Autor tak naplno rozehrál svůj dramatický talent, což už jsme mimochodem mohli ochutnat ve zmíněném Českém století (scéna, jak tvůrce budoucího státu celý v bílém jako zosobněná moudrost přeplouvá Ženevské jezero, pak ale dosti neohrabaně vystoupí z loďky a oboří se na přihlížející, co na něj tak zírají, je dokonalá – a co na tom, že se asi nikdy nestala).
V Jiném TGM tuto kontrastní metodu dovádí Pavel Kosatík k dokonalosti. Daří se mu tak oživit pro 21. století bytostného pragmatika, který zároveň eticky fungoval v neustálé extatické víře v jakési osobní ježíšství. Dokáže Masarykův vztah k českému národu popsat v kontrastu jako kombinaci lásky a častého pohrdání. Dokáže vysvětlit peripetie konfliktního a o své pravdě vždy přesvědčeného Masaryka ve velkých kauzách sklonku 19. století, které jen jako položka středoškolského dějepisu vlastně vůbec nic neřeknou. A je schopen bez jakékoliv státotvorné sentimentality k „chudému chlapci, který se proslavil“vypočíst následky jeho tvrdosti a sebestřednosti. Ať už to odnesla jeho vlastní rodina, nebo blízcí, které Masaryk nedokázal brát jako přátele, ale jen jako další dílek v uskutečňování plánu prozřetelnosti.
Přečtete tak snadno dvě stovky stránek, jdete na třetí stovku a Masaryk na nich stále žije! Už to je u mramorizovaného symbolu novodobé státnosti obdivuhodný výkon.
Nicméně ambice pohnout kolektivním vědomím prostřednictvím populárního vyprávění samozřejmě i ;něco stojí. Kde se vyprávění zamotává (což u životní dráhy Masaryka 3xTGM
není věru nic obtížného), tam to Kosatík dohání stylistikou, takže Radola Gajda v Rusku „válčí jako Bůh“, během války rychle po celém světě kočující T. G. M. vše zažívá „online“, Edvard Beneš je s Masarykem největším „workoholikem, jakého česká země kdy nosila“. Dále kloužeme po trochu rychlých výkladech. Například Beneš podle nich prý s T. G. M. sdílel názor, že jejich kroky vede prozřetelnost (pokud ano, určitě to nebyla ta samá).
A pak je tu největší problém s notnou mírou zjednodušení Masarykových konceptů. T. G. M. nikdy nebyl geniálním filozofem či sociologem, ale byl vždy originální v touze po celku díla, která mu umožňovala zachycovat dobovou rozpornost.
Proto je dosud tak neuvěřitelně aktuální čtení České otázky o ambicích (opět už zase) přešlapujícího českého národa. Proto je tak aktuální Otázka sociální o poměru individuality a kolektivismu při sociálních změnách. Ale to by se Kosatík musel pustit do Masarykových teistických determinismů a podobných záhad, které by jistě nejednoho čtenáře odradily.
Proto autor Masarykovo myšlení dost zjednodušuje a uzavírá tak v minulosti. Kniha také není historická, podložená nejnovějším bádáním, ale publicistická, opřená o zavedenou, leč často letitou literaturu. V mnoha pasážích tak připomíná objemnou hagiografii T. G. M. od Stanislava Poláka.
Především v druhé části knihy, v níž místo Masaryka myslitele přichází Masaryk prezident, zjednodušování někdy Kosatíka zrazuje. Sám autor deklaruje, že Masaryk zatížil republiku značnými rozpory a hrozbami pro novou státnost, ale v krizi 30. let si nakonec vystačí s popisem rozdílného charakteru T. G. M. a Beneše – a za pomýleného je najednou jen Edvard Beneš. Podobně z rychlíku prosvištíme kolem fungování Pětky a dalších zásadních témat.
Ať už byl dosud Tomáš Garrigue Masaryk v české kolektivní paměti jakýkoliv, nyní je nepochybně cele – či alespoň z rozhodující části – Kosatíkův. Právě spisovatel Pavel Kosatík totiž k stému výročí republiky předložil publiku nejen scénář k filmu Hovory s TGM, ale nádavkem i knihu Jiný TGM.
... a velký skok pro Čechy Příběh logicky končí Masarykovou smrtí, tím kalným ránem, co si máme pamatovat. Ale celá kniha je tak prezentistická, že se přímo nabízí ještě alespoň kapitolka o Masarykově životě po životě. Kosatík zdařile vytváří živého T. G. M. pro 21. století, ale vůbec nikde se nezmiňuje ani náznakem, s jakými prvorepublikovými, druhorepublikovými, protektorátními, komunistickými, osmašedesátnickými či polistopadovými mýty vlastně celou tu dobu udatně bojuje.
Pro historiografii o T. G. M. tak Kosatík učinil opravdu jen velmi malý krok. Ale pro kolektivní paměť udělal nepochybně velký skok a stvořil tolik potřebné přijatelné demokratické vyprávění o prvním prezidentovi.
Ambice pohnout kolektivním vědomím pomocí dramatu ovšem také něco stojí. Když se vyprávění zamotává, snaží se to autor dohnat svéráznou stylistikou. Kosatík je schopen bez sentimentality vypočíst následky Masarykovy tvrdosti a sebestřednosti. Ať už je odnesla rodina, nebo blízcí.
Pro knihu hlasovali: Ivan Adamovič, Miloslav Fiala, Michal Horáček, David Klimeš, Bohumil Nuska,
Jan Paulas, Jan Pikna, Petr Pithart, Pavel Rychetský a Jaroslav Vlček.