Izraelský humor je jako rána na solar
LN Hrdinou knihy je stárnoucí komediant Dov, který jednoho večera začne v klubu vyprávět vtipy. Některé jsou klasické židovské, jaké známe i u nás. Jiné příznačně izraelské. Jaký je vlastně rozdíl mezi židovským a izraelským humorem?
Řekl bych, že židovský humor v diaspoře je jemnější, rafinovanější. Často pracuje s ironií a sebeironií. Není tak agresivní, a pokud v něm už něco takového je, míří to v prvé i druhé řadě proti tomu, kdo ten vtip vypráví. Když ty anekdoty slyšíte, máte pocit, jako by v sobě každá zahrnovala i povzdech „ach jo“. Jako příklad mohou posloužit povídky Šolema Alejchema. Ten je schopen popsat věci tak, že vidíte skutečnost, ale zároveň slyšíte doprovodnou melodii, která nad ztrátou oné reality truchlí, což je typicky židovské. Izraelské vtipy jsou přímější, méně odstíněné, občas i vulgární, svým způsobem docela povrchní a o hodně útočnější, jako rána na solar – a spoléhají hlavně na cynismus. Jistěže i v izraelské literatuře naleznete sofistikovaný humor, ale mám-li nějak popsat ten rozdíl, pak takhle.
LN Dovík ve svých vtipech nešetří nikoho: Židy ani Araby, liberály ani osadníky. Některé jsou daleko za hranicí toho, co se dnes v západním světě nazývá politickou korektností…
Některé jsou těžko přijatelné i v izraelském kontextu, ale můj protagonista je člověk, který nezná hranice, a já ho prostě následuju. Nejsem jeho psycholog ani učitel. Jsem jeho spisovatel, jsem ten, kdo dokumentuje, čím a jak si jako postava prochází. Ty vtipy jsou jeho součástí, proto jsem je tam napsal. I když existuje několik témat, kterým se já osobně nikdy ve vtipech nesměju, od anekdot narážejících na hrůzy, které se děly během holokaustu, až po žerty znevažující smutek a žal. Ale on není já – a já nejsem on.
LN Recenzenty to vedlo k zamyšlení nad funkcí humoru. Většina se shodla, že je v prvé řadě výbornou strategií k přežití. Vidíte to stejně?
Ano, i já bych se napřed věnoval tomu, jak nás může humor chránit, například když se nám zdá, že jsme v nějaké situaci uvázli jako v pasti a něco nám hrozí. Instinkt nám pak velí, abychom zkameněli, schoulili se do sebe. Ovšem když dokážete použít humor a nahlédnout na celou situaci jinak, nejste už jen obětí. Osvobodili jste se. My se v Izraeli tak často ocitáme v extrémech, že nám humor přišel jako velice užitečná věc, pomocí níž se dá přežít.
LN Dá se v něm ovšem taky pohodlně skrýt. Před sebou i před nepříjemnou realitou.
Souhlasím, že jako dlouhodobý únik může být humor nebezpečný. Obecně jedno z největších nebezpečí současného života spočívá v tom, že jsme si vymysleli celou řadu lákadel, která nás nabádají k úniku. Řekl bych, že většina masmédií je na tomto pokušení dokonce založená: na pokušení nebýt v té situaci, v jaké jste. Protože být v ní – a na mysli mám být s velkým bé – znamená, že budete vystaveni strachu, úzkosti a smutku. To, co nám současná masmédia předkládají, nazývám deodorantovou realitou, k níž se dá uchýlit, když nechcete čelit té skutečné. Víte, jsem ateista. Věřím tedy, že jediný život po životě spočívá v naší schopnosti žít svůj příběh tak, jak je v nás vytesán. To je to jediné, co opravdu máme. Všechny ostatní věci se přihodí jiným lidem a jiným lidem taky patří.
Pro mě je nejlepším způsobem, jak ve svém životě opravdu být, právě literatura. Nechci nikam unikat a nechci se ničemu vyhýbat – a to jsem nechtěl ani tehdy, když jsem v poslední libanonské válce ztratil svého dvacetiletého syna Uriho. Pokušení uniknout bylo tehdy opravdu silné a byl jsem svědkem toho, jak rodiče dětí z téhož tanku, kterému Uri velel, cíleně unikali, protože jejich bolest byla mučivá. Vím, jaká jsou to muka, ale řekl jsem si, že i ona jsou součástí mého života, a kdybych je popřel, popřel bych sám sebe – nežil bych svůj život. Můj způsob, jak být, je zkrátka o tom všem psát.
LN V knize se postupně vyjevuje, že Dovík měl dětství ne nepodobné tomu, jaké prožil taky protagonista vašeho románu Viz láska – dětství druhé generace přeživších holokaust...
Máte pravdu, jejich dětství určitě nebylo obyčejné, ale přesto se celá generace, ke které patřím, s jejich zkušeností může snadno ztotožnit, protože naši prarodiče – a v některých případech i rodiče – přišli z Evropy bezprostředně po holokaustu a zanechalo to na nich nesmírně bolestné stopy. Přičemž šoa je v dnešním Izraeli stále přítomno. A možná je to i přirozené, možná skutečně nelze očekávat, že by takové trauma jen tak zmizelo a společnost by se rychle a snadno zotavila. Taková katastrofa potřebuje ke zhojení čas.
Literární kritiky si David Grossman získal románem Viz láska. Čtenáři k němu přilnuli u textu Žena prchá před zprávou, v němž se pokusil vyrovnat se smrtí svého dvacetiletého syna. Loni se pak dočkal Man Bookerovy ceny za titul Přijde kůň do baru. Jeho český překlad představil na letošním veletrhu Svět knihy, kde také vznikl tento rozhovor, jehož plná verze byla uveřejněna v Orientaci 19. května.
LN Obratem „přijde kůň do baru“začíná hned několik vtipů. Který jste měl konkrétně na mysli, když jste titul psal?
Tohle dořeknu s radostí. Přijde kůň do baru, objedná si vodku, vypije ji a zeptá se, kolik je dlužen. Užaslý barman odpoví: Padesát doláčů. Kůň zaplatí a odchází. V tom barman vyběhne zpoza pultu, podrží mu dveře a vyjádří svůj údiv, že mluvícího koně ještě nikdy neviděl. Načež se na něj kůň zadívá a řekne: A s těmahle cenama už taky neuvidíte.
Pro knihu hlasovali Jan Fingerland, Dana Hábová, Karel Hvížďala, Miroslav Masák, Tomáš Pojár,
Hana Ulmanová a Jana Zoubková. 3.–6. MÍSTO
Přijde kůň do baru
David Grossman
V překladu Lenky Bukovské a Mariany Fisher vydala Mladá fronta, Praha 2018, 216 stran.