Vydržím to, to se ví, ale ta cena...

J. Zábrana A. Přidalovi 21. července 1977

Milý Tondo, díky za dopis. Tak taky sedíš doma, ach jo! Já myslel, že se letos někam utrhnu (nebyl jsem na dovolené od roku 1974), ale nevyšlo to ani tentokrát. Jednak na tom nejsem nijak extra, poněvadž termíny výroby se pořád prodlužují, takže vydělané prachy visí kdesi mezi hvězdami nekonečné měsíce, kvartály, roky..., jednak jako vždy se pořád někde něco odkládalo, smlouva, o kterou se jednalo už loni v létě, ba na jaře, se nejdřív bez racionálního vysvětlení pořád odkládá, pak se podepíše v květnu a v září se chce rukopis, takže konec plánů, a kdyby ses snad chtěl cukat, dovíš se jediné: vždyť to dělat nemusíte, my to rozhodíme mezi dva tři lidi... dneska už Ti tyhle nátlakové řeči všude povědí bez obalu, zato jsem už dávno od nikoho neslyšel sebemenší meditaci na téma, že na světě třeba taky existují lepší a horší překlady –

(...)

To máš tak, každej tam s člověkem mluví mezi dveřma, na půl huby, mezi – pro něho, samozřejmě – zajímavějšími výklady o tom, jak si byl minulý týden kupovat v tuzexu auto a že přespříští týden letí na Sicílii – víš, já bych opravdu nerad zatrpknul a propad paranoii, ale někdy si tam připadám jak takový žebrák, s kterým se bavěj s mírně blahosklonným úsměvem kdesi na krajíčku svých vlastních, plně prožívaných, oslnivých a perspektivních životů – jako strejda za starých časů (všude už jsou víc než dvě třetiny lidí o hodně mladších než našinec), kterého sice jaksi berou jako dobrého bracha – poněvadž oni jsou přece ti „slušní lidi“–, ale taky ho zároveň neberou už moc vážně... Člověk, než tam vleze, přišpendlí si na ksicht úsměv, aby nevypadal jo daun, pak tam před kýmsi submisivně vrtí ocáskem, je vyslechnut jedním uchem, napůl je mu cosi přislíbeno, napůl je jemně odbyt, a zas jde... Jenomže: Even paranoics have real enemies – bohužel.

***

A. Přidal J. Zábranovi

21. září 1977

Uhájit dosavadní způsob znamená uhájit živobytí, tj. něco jiného než život. Co ti mám povídat, dovedeš si to jistě představit. Věčné skrývání, uskrovňování a ne-žití mi už zalézá za nehty. Zvláště když je mám před sebou jako vyhlídku na nejbližší roky. Na co se těšit? Na to, že se mi občas dostane do ruky krásná knížka, v poslední době např. několikrát Malamud, „The Tenants“a dvě povídkové sbírky. To jsou moje největší zážitky, pocit, že jsem na životě něco urval: požitek z Malamuda. Já vím, že tys na svých rodičích poznal, jak člověk může zařvat ještě mnohem hůř – já to taky nesrovnávám, jen docela obyčejně skuhrám, protože si myslím, že před tebou si to můžu dovolit, aniž sklidím povýšený úsměv těch, co nikdy neskuhrají, protože zavčas a obratně udělali, zařídili vše, aby nikdy naříkat nemuseli, jen přikyvovat.

Vydržím to, to se ví, ale ta cena...

***

J. Zábrana A. Přidalovi

10. května 1981

K tomu, co píšeš, že tihle velcí chlapi jsou prostě mozky s něčím navíc, co našinec snad dokáže poznat, ale co je nám de facto nedostupné, bych měl možná nějaké poznámky a nahromaděné poznatky, které v člověku z občasné komunikace – skromně překladatelské – s takovými jedničkami zůstanou, poznatky, které to, co píšeš, nevyvracejí, ale posouvají to spíš do trochu jiného zorného úhlu. Mně se spíš zdá, že ten rozdíl mezi average (lidé jako my) a great (Shakespeare, dejme tomu) není ani tak ve velikosti, kapacitě mozku, že tady tak zcela jednoznačně řádová propast není, že jde o něco jiného, co je nesmírně důležité a co buď kumštýř má, anebo to nikdy mít nebude, poněvadž je to nepřenosné, nenaučitelné, a dokonce i neprozkoumatelné, neanalyzovatelné – jakási spontánnost v uvolňování a sdružování představ, nenucenost, samozřejmost – a ovšem především absolutní, rozumem de facto nekontrolovatelná vláda nad jazykem – jakýsi primérní nedostatek zábran, které mohou být různého druhu, ale v poslední instanci vlastně výkon kazí, poněvadž píšící z nejrůznějších self-stressů sám sebe zakřikuje a okřikuje, různě se komolí, netroufá si... a podobně. Sebedůvěra, často hraničící s infantilitou – pára, jakou má dvacetiletý kluk, ale zároveň schopnost objektivizace „lávy“, a to všechno najednou, ne po etapách, jak je to v životech normálních smrtelníků. Našinec – average – má v mládí páru, ale nedokáže ji zobjektivizovat; když je později v životě schopen objektivizace, nemá už zas tu páru... Tihle (Rimbaud, Bezruč) měli delší či kratší období, kdy to obojí měli najednou.

***

A. Přidal J. Zábranovi

15. srpna 1984

(poslední dopis souboru)

Milý Honzo, přečetl jsem tvou Plathovou už několikrát, pokaždé silně zasažen a pohnut k tomu, abych se snažil pohnout svou optikou. Čím méně se s ní mohu ztotožnit, tím víc mě přitahuje, vyzývá. Takové čtení je spíš tichý zápas. To, co se z ní poddává nejdřív, je krásné a silné, ale ještě víc „rudy“cítím tam, kde se člověku nepročistí, neprosvětlí všechno naráz a kde se musí prolamovat opakovaně. Má drahá kořist je „Pláž v Bercku“.

(...)

Tvůj překlad působí jako přesně a bezpečně složená stavba, jako definitivní plastika: všechno je v něm nezaměnitelné, pevně zasazené. Kov, za kterým je hudba. Tu zoufalou práci, která je za tím, nezměří, jak víš, nikdo, ale její výsledek je mírou pro mnoho ostatních. I pro tu zblekotanou českou poezii a poetickou češtinu současného trhu. Takový překlad, to je jeden z těch krásných úderů na stůl, které znějí jako zvony: z výšky a z věží, ze kterých je vidět za známé meze.

Taky doslov je něco na způsob zjevení. Žádná „unavená terminologie“, ale myšlení, které si táhne jazyk jinudy, než bývá zvykem. Takhle bych to chtěl umět.

Svazek korespondence Antonína Přidala s Janem Zábranou shrnuje 121 dopisů vyměňovaných v době, kdy byl zápas o dokonalé dílo (u obou přátel shodně překladatelské a básnické) provázen permanentním zápasem o holou existenci, kdy se politické zvůli a přiseráčkům (Vančurovo slovo) čelilo potřebou i oddaností umění a vysokou, poctivou profesionalitou, kdy se vyžadoval (na rozdíl ode dneška) charakter.

Pro knihu hlasovali Viktor Janiš, Jakub Krč, Dobrava Moldanová, Jiří Pelán, Vladimír Šebek,

Milan Uhde a Erika Zlamalová.