Anima promluvila
Knize Voda, která hoří patří několik zásluh. Třeba ta, že vyšla decentně až sedm let po smrti protagonisty. Ta hlavní ale spočívá v polidštění obrazu citového života, který se odehrává v extrémním prostředí, konkrétně vrcholového disentu. Mnoho z toho, o čem Vodňanská píše či mluví, se jaksi vědělo, ale teprve díky její zpovědi může čtenář konstatovat, že to jaksi všechno chápe – pokud k tomu má předpoklady, především empatii.
Jenže ta kniha není jen odkrytím opony nad jedním složitým a podle všeho také hluboce prožívaným vztahem. Jeho historie, včetně trapných a bolestných stránek, je zapojena do horizontu života, který je představen v celistvosti a s maximální, pro někoho nejspíš až nepříjemnou upřímností.
Lehce se nad tou knihou vynášejí soudy. Přehlédnout však nelze, že vztah s Vodňanskou nepochybně naplňoval jednu důležitou Havlovu potřebu. Totiž potřebu po závislosti i přesahu, který měl svou řekněme citovou či mileneckou podobu. Psycholog – a Vodňanská je, jaká náhoda, psycholožka – by možná mluvil o potřebě „animy“, realizované v archetypu ženy, jejíž podoba dokonale vysvítá právě z této knihy. Je to podoba ženy fatální, intuitivní, živočišné, ale zároveň i submisivní, oddávající se muži a zároveň ho někam vedoucí a do něčeho zasvěcující. Je to utěšitelka i učitelka, ženský guru a současně služebnice, která přitom jemnými vlákny svazuje a ovládá. Havel u ní hledá úlevu, srozumění a zároveň goethovské „věčné ženství“, jež ho „táhne vzhůru“.
Ten tah vzhůru byl z hlediska historie nezbytný. Když byl vykonán, rozvolnily se i důvody jeho trvání. Z jeho strany to byla vzpomínka, vděčnost, těžko říct, jestli ještě láska. Ta z její strany vydržela mnohem déle.
Pro knihu hlasovali Petr Fischer, Eva Kantůrková, Vladimír Merta, Radek Mikuláš, Jiří Peňás a Pavel Rychetský.