Vánoce bez sedla
Šest let zachraňují týrané, nechtěné a handicapované koně. Za tu dobu jim rukama prošlo zhruba osmnáct zvířat. Kateřina Šandová a Jan Rybín nezahálejí ani v zimě. Chystají sváteční vyjížďky ztichlou přírodou nebo vyzdobeným městem a klidnou oslavu koňskéh
Kateřina Šandová a Jan Rybín založili neziskovou organizaci Jezdecký areál Míšánek, z. s., aby mohli pečovat o koně, které majitelé nechtěli, nestarali se o ně, nebo je dokonce týrali. Pracují v doslova polních podmínkách, s omezeným přísunem financí. Přesto se u nich dříve nemocná, nespokojená či agresivní zvířata mění v mírumilovné a klidné jedince, kteří na svém hřbetě vozí i dvouleté děti. A jezdí k nim návštěvy z celé republiky, ale i ze světa. „Byli tu lidé například z Řecka, z Turkmenistánu. Dokonce za námi pravidelně jezdí paní z Ameriky,“říká Jan Rybín. LN Jak vás vlastně napadlo založit tento areál?
Kateřina: Přítel se s koněm Míšou přestěhoval na Dobříš a hledal tady vhodné ustájení. Našli jsme, ale dvanáct kilometrů daleko. To se poměrně prodraží a časově to bylo neúnosné. Začali jsme tedy hledat místo pro vlastní ustájení a nakonec si tu pronajali několik pozemků. Samozřejmě kůň nemůže být sám. Pořídili jsme tedy k Míšovi Lindušku, která k nám přišla z nevhodných podmínek ve velice špatném zdravotním stavu. Přítel kvůli jejímu léčení prodal motorku. Jenže péče o dva koně už je poměrně nákladná, tak jsme začali na hřišti vozit děti. Lidí, kteří se chtěli svézt, přibývalo, takže jsme se rozhodli založit jezdecký areál.
LN Odkud získáváte finance na provoz?
Kateřina: Ze začátku to byly vlastní zdroje. Dále z různých darů od lidí a také pro nás udělal sbírku Slevomat. Jinak si na sebe koníci vydělávají sami. Pokud mají zdravotní problémy, je to komplikace. Pro tyto případy musíme mít finanční rezervu. Žádné dotace nedostáváme. Zajistit chod areálu není úplně jednoduché. Nemáme zavedenou elektřinu a vodu sem vozíme v barelu autem. Jsou tu občas bojové podmínky, hlavně když nastane nějaký zdravotní nebo veterinární průšvih a přijde to do noci. Potom musíme svítit auty, ohřívat se u ohníčku a podobně. Zvažujeme koupi generátoru, abychom aspoň tu elektřinu tady zajistili.
LN Jaké tady máte koně a jak se k vám dostávají?
Kateřina: Většina našich koní si nás „najde sama“přes naše známé. Předchozí majitelé je měli v nevhodných podmínkách. Zvířata byla v blátě, oddělena od ostatních a nikdo se o ně moc nestaral kvůli jejich stáří, nehojícímu se zranění nebo vrozeným vadám.
LN Kolik jich můžete ustájit? Kateřina: Počítáme s šesti koňmi. Staráme se o ně my dva. Nemáme žádnou extra techniku, takže musíme hledět i na své fyzické síly. Šest, maximálně sedm koní je tak akorát. V tuto chvíli máme kapacitu plnou.
LN Který kůň byl první? Kateřina: Zakladatelem byl fjordský kůň Míša. Podle něj se to tu také jmenuje. A ačkoliv jako malý kousal a kopal, tak teď je pro začátečníky perfektní. Nebojíme se na něj posadit ani malé miminko. Ze všech našich koní je nejpohodovější.
LN Nemáte problémy se vztahy mezi koňmi?
Kateřina: Naše koně jako stádo fungují naprosto bez problémů. Jsou klidné povahy, i vztahy mezi sebou mají vyrovnané. Když jsou spokojení – a u nás se jim daří dobře – nemají potřebu dělat lumpárny, jako je kopání, kousání, agrese.
LN Všechno zvládáte ve dvou, nebo máte i nějaké pomocníky? Kateřina: Pomáhá nám asi šest lidí. Udržují výběhy v čistotě. Přes léto vytrhávají starček, který je jedovatý. Rostoucí rostliny se koně nedotknou, ale v senu to nepoznají.
LN Řešíte ještě nějaké jiné nástrahy?
Kateřina: Hlavně lidi. Dávají koňům pamlsky. Ačkoliv vidí v televizi, na sociálních sítích i na cedulích, že se to nesmí, tak pořád budou krmit. Řekne se: „Vždyť je to jen jedno jablíčko.“Ale kolemjdoucích může být za den i sto. Takže to znamená, že ten kůň dostal sto jablek, a to už není ideální.
LN Připravujete nějaké zimní akce?
Jan: V zimě děláme klasické jízdárny nebo vyjížďky. Když napadne sníh, máme takovou raritu určenou hlavně pro malé děti – ježdění na saních za koněm. Sáňky se nám překlápěly, tak jsme na paletu připevnili lyže a nahoře máme sezení. Rodič může jet s dítětem. Jezdíme po výběhu různou rychlostí. Je to skvělý zimní zážitek. Na Vánoce máme vánoční vyjížďky. Lidé tedy mohou přijít o svátcích nebo oslavit silvestra. Jsme tu pořád. Stačí nám zavolat nebo napsat SMS a objednat se. Na webu máme kalendář jízd, kde je vidět obsazenost.
LN Může se přihlásit každý? Jan: Máme handicapované koně, kteří nemohou nést každého. Proto tu máme váhové omezení. Když sem přijde třeba muž s výškou sto osmdesát centimetrů a s váhou sto čtyřicet kilo, tak má bohužel smůlu.
LN Jsou vánoční projížďky něčím specifické?
Jan: Každý zájemce si musí pro koníka dojít, chytit si ho, nasadit na hlavu otěže a pak přivázat ohlávku. Následně si ho musí přivést k uvazišti a koně důkladně vyčistit. Lidem říkáme, že podle toho, jak to udělají, tak špinavý zadek budou mít. U nás se převážně jezdí bez sedla. V zimě to obzvlášť doporučuji, protože koně hřejí jako vyhřívané sedačky v autě. Po vyčištění si musí na koně vyskočit. Kdo nevyskočí, nejezdí. Samozřejmě pokud je to starší člověk, dítě nebo někdo se zdravotním problémem, tak mu na koně pomůžeme. Vše průběžně ukazujeme a vysvětlujeme včetně toho, jak koně řídit. Záleží na zkušenostech člověka. Buď s nimi jedeme na koních, nebo jdeme před koněm pěšky bez vodítka. Na přání můžeme vodítko připnout, ale pro ten zážitek je to lepší bez vodítka. Malým dětem to dodá obrovskou sebedůvěru.
LN Jakou chodíte trasu?
Jan: Trasa trvá přibližně kolem padesáti minut. Obzvlášť v zimě to stačí. Jdeme po zpevněné cestě, kde si lidé vyzkouší řízení, a následně zahneme do lesa. Tam už se musí vyhýbat větvím a stromům. Máme tam i takovou specialitku, lidé musí přejít do dámského sedu, protože je protáhneme křovím. Z toho mají opravdu skvělé zážitky. Nesedí jen pasivně na koni, ale aktivně se na něm hýbou. Uděláme okruh a vrátíme se zpět sem do stáje. Tam každý musí sesednout z koníka a zase jej vyčistit. Máme také pro koně přichystanou odměnu. Tomu člověku to předáme a může jít odměnit svého parťáka koně.
LN Jsou projížďky populární? Jan: Letos tu byl enormní počet lidí, přibližně kolem osmi set. Každým rokem je větší zájem. Jezdí za námi lidé z celé České republiky, ale i ze světa. Byli tu lidé například z Řecka, z Turkmenistánu. Dokonce za námi pravidelně jezdí paní z Ameriky.
LN Staly se tu nějaké vážnější úrazy?
Jan: Za celých šest let jen jeden. Nebyla to naše vina. Slečna nemohla ubrzdit koně, lekla se a švihla ho bičíkem do krku. Kůň uhnul do strany, ale slečna pokračovala rovně. Bohužel skočila na nohu a ta to nevydržela. Zlomené koleno a kotník.
LN Je pro vás silvestrovská noc hodně náročná?
Jan: Na silvestra koně hlídáme, aby po nich nikdo nestřílel rachejtle, tak jako se to dělo první rok, kdy jsme tu byli. Děláme si tu ohníček, bereme si kytaru a nabízíme i veřejně, jestli se k nám nechce někdo připojit.
LN Kdo vlastně naučil jezdit vás?
Jan: Nevím, asi to mám vrozené. Dříve jsem koně nemusel a neznal. Ve čtrnácti letech jsem na něj sedl poprvé a pak jsem pořád jen padal. Zlomil jsem si obratel a hrozil mi invalidní vozík. Nakonec jsem různě sbíral zkušenosti, až jsem si koupil koně vlastního, tamhle Míšu. Nikdo na něm nejezdil, byl nesocializovaný a neuměl ani cválat. LN Jak takového koně vychováváte, aby byl mírný?
Jan: Nejvíce se kloním k východnímu stylu výchovy. Ze všech stylů ježdění jsem si vybral pozitiva a udělal jsem si z toho vlastní styl. Neříkám, že je to správně, ale na druhou stranu se kůň nevzteká, funguje, chodí i v noci, můžu na něm jet na nákup do supermarketu, projedu městem. Vozí i malé děti a jsem si naprosto jistý tím, že nic nezpůsobí. Nemyslím si, že bych to učil špatně.
Děti jezdí i na hobby závody. Bez sedla, jen na provazové ohlávce, a vozí nám první místo. Na závodech na stanovištích jim říkají: „Zpomalte, jedete moc rychle.“
LN Jak si zpestřujete život s koňmi?
Jan: Kolikrát si obleču rytířskou zbroj a jen tak vyjedu do města. Auta zastavují, všichni vytahují telefony, fotí si mě. Na křižovatkách nikdo nekouká na semafory, všichni stojí a já si jedu. Je to vtipný. Když jsem ještě bydlel v jižních Čechách ve Vodňanech, tak jsem jezdil do školy na koni. Jednou jsme měli májovky, tak jsem jel ve zbroji. Šel naproti starší pán a najednou začal přede mnou utíkat a křičel: „Žižka jede, Žižka jede!“Ty zážitky jsou vtipné a reakce lidí jsou nezapomenutelné. Na koni jsem exhibicionista, ale jinak jsem introvert.
LN Máte nějaké další plány? Kateřina: V současné době uvažujeme o vybudování zatepleného boxu, který by mohl částečně fungovat jako sanitní box. Uvidíme.
Jan: Dřív jsem dělal historický šerm. Na jaře bychom tu rádi otevřeli divadlo. Jednou měsíčně v sobotu odpoledne bychom tu pro děti pořádali divadelní představení. Bude to zábavné a poučné na téma středověku. Zatím to vypadá, že to dobře dopadne. Kostýmy si budu šít sám.