Matador českého socialismu v USA
Seriál Lidových novin ke stému výročí Československa pokračuje kapitolou o tajemníku Českého národního sdružení Josefu Martínkovi (1889–1980), jenž se stal jedním ze signatářů Pittsburské dohody.
OMartínkově angažmá v protirakouském odboji lze naplno hovořit od října 1915, kdy se zúčastnil konference Českého národního sdružení a Slovenské ligy v Clevelandu. Byla zde podepsána první dohoda o budoucím spojení českého a slovenského národa ve federativním svazku. Další jednání představitelů krajanských spolků následovala. Jak vzpomínal v rozhovoru o několik desítek let později, ne vždy probíhala v klidu: „Slováci zpočátku spoléhali na carské Rusko, že vytvoří Slovenský stát. Když viděli neúspěchy, rozhodli se jít s Masarykem a se západními mocnostmi. Bohužel proti Slovákům byly i mezi námi značné předsudky. Jednou jsme měli schůzi sdružení v Michiganu a já jsem mluvil slovensky. Po schůzi mi za to srdečně děkovali. A najednou jeden nově přijetý český doktor se mne zeptal: ,A kde ses, prosím Tě, tu dráteničtinu naučil?‘ A už to bylo. Ti se do něj dali!“
Za jednotnou frontu
Josef Martínek se narodil 23. března 1889 v Poděbradech, kde se vyučil zedníkem a poté pokračoval ve studiích na císařsko-královské odborné škole pro umělecké zámečnictví v Hradci Králové. Tady roku 1904 poprvé slyšel přednášku profesora Tomáše G. Masaryka. Už jako mladíkovi Martínkovi utkvěly v paměti liberální názory muže, s nímž později tak úzce spolupracoval.
Po škole se živil cizelérstvím, na sezonní práce odjížděl i do Německa. Aby se vyhnul odvodu do rakouské armády, odjel v necelých dvaceti letech do Spojených států amerických. Zabydlel se u strýce v Clevelandu, rozvíjejícího se průmyslového střediska státu Ohio na břehu Erijského jezera. Prosadil se jako zámečník a soustružník a ve volném čase navštěvoval mítinky české sekce Socialistické strany USA. Socialistické politické hnutí bylo na přelomu století mimořádně silné, především mezi početnými komunitami migrantů ve velkých městech. Zapojili se do něj i Josef Boleslav Pecka, Gustav Habrman a další představitelé sociální demokracie, kteří v habsburské monarchii čelili útlaku.
Martínek vstoupil do Socialistické strany a Dělnické tělovýchovné jednoty, byl aktivní v družstevních podpůrných spolcích, jež v době neexistence sociálního zákonodárství jako jediné poskytovaly sociální pojištění zaměstnancům. Pod pseudonymem také psal fejetony pro týdeník Právo. Zjistil, že svou budoucnost vidí spíše v novinách než v továrně. Mezi lety 1908 a 1953 vycházely každý týden Americké dělnické listy, redakce a tiskárna se nacházely na Old Broadway, přímo v srdci české čtvrti Clevelandu. Josef Martínek s listy spojil plných osmnáct let života jako redaktor. V prosinci 1914 se oženil, na částečný úvazek rovněž vyučoval na krajanské škole. Po propuknutí první světové války bylo o jeho hlavní náplni na příští měsíce a léta rozhodnuto.
V počátcích zdaleka nepanoval mezi krajany ve Spojených státech jednotný názor na budoucí vývoj českých zemí. Především katolíci ostře odmítali úvahy o rozbití Rakouska-Uherska. Vlivný biskup Joseph Koudelka varoval farníky v Clevelandu před „individuem a zednářem“Masarykem. Naopak kněz Oldřich Zlámal v kostele Panny Marie Lurdské, největší české farnosti ve městě, neúnavně horoval za samostatné Československo – i přes značné nepříjemnosti s nadřízenými. Střety probíhaly na veřejných shromážděních i na stránkách tisku. Josef Martínek vzpomínal:
„Časopis Američan v Clevelandu se pod redakcí Maxe Švagrovského postavil proti osvobozovací akci Českého národního sdružení. Max byl z rodiny pražských vlastenců, hodně cestoval, znal srbsky a pokládal se za odborníka v balkánských věcech. Psal ostré články do Američana amyv Amerických dělnických listech jsme s ním polemisovali. Činnost tohoto schopného protivníka ukončil podivnou náhodou redakční šotek. Když spojenecká vojska postupovala na Cařihrad, Max napsal velký článek s hlavičkou ,Stoupenci stupají, Turci prchají‘. V tiskárně Američana měli nového učně a on do šablony u slova ,prchají‘ zapomněl dát písmeno h. Hned jak to v redakci objevili, začali časopis stahovat z prodeje, tím na to ale jen upozornili a po čísle byla velká sháňka. My jsme potom místo polemik jenom prohlašovali: Co o tom říká Max Švagrovský, nás nezajímá. Více by celou naši veřejnost zajímalo, kdyby nám prozradil, co dělají Turci. Tím to bylo ukončeno.“
Na žádost sociálních demokratů z Čech se Martínek spolu s jinými redaktory českého socialistického tisku v Americe v září 1915 podílel na formulaci apelu Socialistické internacionále, aby podpořila revoluční program Tomáše G. Masaryka. Dokument byl přeložen do několika jazyků a hojně rozšiřován. Postupně se dařilo obrušovat hrany mezi katolíky, protestanty a socialisty a krajanské hnutí v Clevelandu, Chicagu, New Yorku a dalších místech se silnou českou komunitou dokázalo hovořit jedním hlasem.
V průběhu 1917 hodlal spojenecký výbor ve Washingtonu poslat do Ruska delegaci schopných lidí, kteří ovládají ruštinu, s cílem udržet zemi i po pádu carského režimu na protiněmecké frontě. Bylo vybráno několik osobností včetně Masarykova špiona Emanuela Vosky, pověřeného úkolem vytvořit odbočku americké tiskové kanceláře v Rusku, a Josefa Martínka. Do neklidné atmosféry Petrohradu dorazili v září a často v pronajatém bytě navštěvovali zde momentálně působícího Masaryka. Znovu z Martínkových pamětí: „Na posteli měl starý pán, jak jsme mu přezdívali, roztříděné výstřižky z novin a pod postelí dvě činky. Pravidelně jsme se s ním také scházeli v hotelu Evropa. Byli tu členové naší mise, členové odbočky Československé národní rady v Rusku, Francouzi a Angličané z vyslanectví. Chtěli vědět Masarykovo mínění, které bylo pokládáno za důležité. Masaryk byl považován a skutečně byl nejlepším znalcem Ruska té doby. Pokud se týkalo politiky, literatury a náboženství, věděl víc než celá koncilia.“
Masaryk si clevelandského redaktora oblíbil a pověřoval jej úkoly zvláštní důležitosti. Vyrazil například do Stockholmu, aby přesvědčil odbornou komisi o udělení Nobelovy ceny za literaturu Otokaru Březinovi. Neuspěl, neboť básníkovo dílo tehdy nebylo mezinárodně známo. V únoru 1918 se Martínek vrátil přes Transsibiřskou magistrálu a Japonsko do Spojených států. Objektivně hovořil o svých děsivých zážitcích s bolševiky a mezi salonními socialisty budil značné pohoršení, když hlásal, že socialismus není možno naočkovat bajonetem. Ještě téhož roku vydal i hojně distribuovanou publikaci Napříč Ruskem a Sibiří. Když v květnu 1918 dorazil sám Masaryk a byl v Chicagu oslavován stotisícovým davem, Martínek stál po jeho boku a poté společně absolvovali složitá vyjednávání se zástupci Slováků a Podkarpatských Rusínů, korunovaná podpisem Pittsburské dohody 30. května 1918. Zařadil se mezi pětadvacet signatářů. Masaryk připojil podpis jako první, parafa patřící Josefu Martínkovi slavnostní akt symbolicky zakončila.
Ani se vznikem republiky nebylo dobojováno, alespoň pro československé legie na Sibiři. Uprostřed léta 1919 Martínek s dalšími zástupci amerických spolků odcestovali pozvednout jejich morálku. Z Vladivostoku až k Uralu, s nejdelší zastávkou v Irkutsku, všude coby zkušený řečník s mezinárodním rozhledem dokázal při četných přednáškách uklidňovat netrpělivé vojáky, toužící jen po návratu domů. Poselství od Masaryka, že transporty do vlasti začnou co nevidět, bylo přijímáno s bouřlivým nadšením.
Celoživotní socialista
Po válce Martínek dál žil v Clevelandu. Na prahu třicítky studoval sociologii na místní univerzitě, intenzivně působil v družstevním hnutí a Socialistické straně. Ve státě Ohio dokonce zastával funkci jejího předsedy. Propagoval uzákonění starobních penzí a několikrát neúspěšně kandidoval do federálního Kongresu. V polovině 30. let přijal nabídkou přátel ze sociální demokracie, aby se v Praze stal redaktorem Práva lidu, tiskového orgánu strany. Záhy poté, co mu bylo svěřeno vedení večerního vydání, se prodaný náklad zvedl na desetinásobek.
Během rostoucího napětí v Sudetech každou neděli navštěvoval tamní německé soudruhy a snažil se vedení strany přesvědčovat o jejich důležitosti coby spojence proti henleinovcům. Po nacistické okupaci 15. března 1939 již byl s manželkou, dvěma dospělými syny a sotva tříletou dcerkou zpět v bezpečí za oceánem. Pomohl probudit dřímající krajanské spolky, aby po dvou dekádách znovu spojily síly za osvobození Čechů a Slováků od cizího útlaku. Edvard Beneš tou dobou přednášel na Chicagské univerzitě a postupně se ujímal vedení druhého exilu.
V dubnu 1939 došlo s Martínkovým vydatným přispěním k obnově Československé národní rady americké, brzy nejvýznamnější krajanské centrály se sedmi sty pobočkami po celých USA a bezmála čtvrtmilionem členů. Zaštítila řadu finančních sbírek, organizovala protestní schůze a přednášky pro americkou veřejnost, vydávala brožury, knihy a periodika. Až stotisícového nákladu například dosahoval týdenní bulletin Záblesky z Československa pod nacistickým útlakem (News Flashes from Czechoslovakia Under Nazi Domination) pod Martínkovým redakčním vedením.
Ani vývoj po únoru 1948 nenechal tohoto přesvědčeného celoživotního socialistu klidným. Zatímco jiní spatřovali v převzetí moci komunisty završení spravedlivého zápasu dělníků za rovný přístup k prostředkům, Martínek nastupující režim v Československu ostře napadal jako prodlouženou ruku agresivního sovětského imperialismu. Publicisticky zůstal aktivní až do vysokého věku. Zemřel 20. března 1980, tedy tři dny před jednadevadesátými narozeninami, na svém ranči poblíž Tucsonu ve státě Arizona. Příště:
Emanuel Voska.