Milostné výstupy naboso
Scénu tvoří prorezivělá převlékárna opuštěného venkovského koupaliště, aktéři vycházejí z kabin a zase v nich mizejí v oblečení často domáckém, někdy i v negližé, vždy zásadně bosí. Pět hereček a pět herců vytváří množství postav v řadě scének, z nichž některé ve své zkratkovité hutnosti působí jako anekdoty, jiné by svým rozehráním možná vydaly i na celovečerní kus. Hned první číslo, odpovědi manželky (Veronika Gajerová) na dotazy blíže nespecifikované tazatelky (Monika Zoubková) stran chystaného rozvodu, vypovídá o nezbadatelnosti našich emocí.
Žena se chce rozvést, nic proti svému životnímu partnerovi nemá, ale necítí lásku (epizodu na obdobné téma kdysi traktoval i Ingmar Bergman ve Scénách z manželského života). Později, téměř ve finále sledu absurdně podivných, vždy však pravděpodobnost nepostrádajících výstupů, se jako kontrast objeví epizoda, kdy žena odhodlaná k rozchodu říká partnerovi, že láska k dlouhodobému vztahu nestačí.
Pommerat namíchal do svého libreta kromě dialogických úvah také několik velmi dramatických situací. Tak například mladší sestra nevěsty před započetím svatebního obřadu obsedantně tvrdí, že ženich miluje ve skutečnosti ji,
Inscenace Městských divadel pražských Znovusjednocení Korejí nepředstavuje politickou dystopii, jde pouze o poetický příměr fungování milostného vztahu, jak ho ve své hře – pásmu výstupů – vyslovil francouzský divadelník Joël Pommerat.
i když ten to popírá. Zná se s celou rodinou už dlouhá léta a nejen s touto „rozbíječskou“sestrou (velmi přesvědčivá Anna Kameníková) se někdy políbil či líbal, to vše vychází postupně najevo – a svatba se neuskuteční.
V jiné epizodě mladý pedagog v temperamentním podání Jiřího Hány se brání nařčení z pedofilie, i když „vyšetřovaná“situace z dětského tábora působí – především na rodiče konkrétního dítěte – nestandardně. Jiný manželský pár (Lucie Žáčková a Petr Konáš) se po návratu domů dožadují po najaté hlídačce přítomnosti svých dětí, ačkoliv celá situace byla jen hrou, jíž si simulují svůj neuspokojivý partnerský vztah, žádné děti totiž nemají. Jeden z nejdojemnějších „skečů“prezentuje jako námět amnézii, nepojednává přitom o žádných starcích. On (tlumeně zjitřený Jan Vlasák) navštěvuje v nemocničním zařízení manželku (Dana Batulková), které vždy znovu říká, že je přece její manžel, že jsou rodiči dvou dospívajících dětí, při těchto posmutnělých setkáních se partneři občas dokonce pomilují. Hanuš Bor má kromě jiných „malých rolí“pěknou příležitost ve výstupu, kdy se navštěvuje ve vší počestnosti se sousedkou, neboť jejich milované „polovice“se často vracívají domů později. Při jednom takovém víceméně nesmělém posezení zaslechnou povědomé hlasy, a to překvapivě současně a v dialogu, jejich životní partneři navíc vzápětí – patrně na chodbě – realizují milostný styk.
A dosud nejmenovaný desátý protagonista, Karel Heřmánek mladší, odolává v posledním čísle tohoto podivuhodného kolotoče lásek i nelásek vábení prostitutky poukazem na svůj standardní rodinný život, pouliční rutinérka stále snižuje taxu za nabízené služby, mladý muž pak „podlehne“při nabídce zdarma.
Jmenoval jsem jenom část námětů i rolí, které aktéři na velmi solidní úrovni, ba skvěle ztvárňují. Ve finále začne jako metafora fungovat i ona otřískaná převlékárna, všechny kabiny se otevřou, herci shazují na hromadu kostýmy svých posledních rolí a na děkovačku nastupují v bílém spodním prádle, nikdo tedy nic nepředstírá a navíc je čistý. Inscenaci provází výrazný hudební podkres z dílny Ivana Achera, připomínající banální milostný pop, zároveň ovšem balancující na hraně lehce ironického nadhledu.
Inscenace sice působí poněkud nevyrovnaně, ale spíš z hlediska nestejné literární úrovně a naléhavosti jednotlivých výstupů, nikoliv co se týče realizace. Na mnoha místech – především těch v recenzi zmíněných – se téma zadírá pod kůži, nejde ovšem jen o jeho nadčasovou platnost, ale dost podstatně je v jevištním díle diagnostikován rovněž ne zrovna ideální stav citů naší přítomnosti.
Joël Pommerat: Znovusjednocení Korejí
Překlad a dramaturgie: Michal Zahálka Režie: Eduard Kudláč Městská divadla pražská, Rokoko, premiéra 8. 12. (psáno z druhé premiéry 12. 12.)
Autor je divadelní kritik