Dítě na vlastní pohon

Proč svěřit svým potomkům více kontroly nad životem, vysvětlují autoři William Stixrud a Ned Johnson v knize, z níž přinášíme dnešní ukázku

Vědí, že je potřeba ráno vstát a obléct se. Vědí, že je důležité dělat domácí úkoly. Jenže pociťují tlak, i když to možná nedávají najevo. Mají-li s těmito povinnostmi potíže, naše otravování jim s nimi určitě nepomůže, jen tím jejich odpor zvýšíme. Trik je v tom, abychom jim dali dost volnosti přijít na to, jak si své povinnosti splní. Kdybychom měli možnost své děti kontrolovat a vypiplat přesně do své vysněné podoby, možná bychom byli méně ve stresu, jenže: děti by sice byly pod kontrolou, ale postrádaly by pocit kontroly.

Proč nebýt manažerem dítěte Budeme psát o důležitých poznatcích z výzkumů v neurovědě i vývojové psychologii a seznámíme vás s praktickými zkušenostmi ze šedesáti let práce s dětmi. Doufáme, že vás přesvědčíme, abyste se ke svým dětem chovali spíš jako konzultanti, nikoli jako jejich šéfové nebo manažeři. Budeme se snažit vás přesvědčit o moudrosti reakce „Je to na tobě“. Je potřeba ji používat co nejčastěji. Nabídneme vám možnosti, jak svým dětem pomoci najít jejich vnitřní motivaci. Poradíme vám, jak řešit situace v komunikaci se školou a obecně vzdělávacím systémem, který dětem v prohloubení samostatnosti většinou moc nepomáhá. Popíšeme možnosti, jak doma vytvořit bezpečné a vlídné prostředí, což je jedna z nejlepších věcí, jaké můžete pro své děti, rodinu i pro sebe udělat.

Bohatí rodiče, vystresované dítě Patnáctiletý Adam chodí do druhého ročníku na obyčejnou státní střední školu a bydlí s rodinou ve stísněném bytě na panelákovém sídlišti v chicagské čtvrti South Side. Minulé léto mu zabili bratra při pouliční přestřelce, když spolu postávali na rohu ulice. Nedokáže se teď ve škole soustředit, má potíže se zapamatováním si učiva a kvůli výbušnému chování ho učitelé pravidelně posílají do ředitelny. Špatně spí a známky, které nikdy neměl kdovíjaké, si zhoršil tak, že mu hrozí opakování ročníku.

Patnáctiletá Zara žije v milionářské čtvrti a navštěvuje drahou soukromou střední školu ve Washingtonu. Rodiče doufají, že se jí na podzim podaří úspěšně složit standardizovaný test PSAT a dostane se do užšího výběru pro stipendijní program National Merit. A tak mezi tréninky pozemního hokeje, dobrovolnickou práci pro organizaci Habitat for Humanity a tři až čtyři hodiny dělání domácích úkolů musí ještě vtěsnat přípravu na testy. Zara má dobrý prospěch, ale špatně spí. Odmlouvá rodičům, je nepříjemná na kamarády a stěžuje si na časté bolesti hlavy.

Všichni víme, že bychom si měli dělat starosti o Adama: ze statistik plyne, že má před sebou nelehký život. Ale co nevíme, je, že bychom si měli dělat starosti i o Zaru. Chronická spánková deprivace a toxický stres během kritické fáze vývoje mozku ohrožují její dlouhodobé duševní a tělesné zdraví. Kdybyste vedle sebe položili skeny mozku Adama a Zary, viděli byste podobnosti zejména v částech mozku podílejících se na stresové reakci.

V posledních letech jsme získali množství poznatků o tom, jakou škodu mohou sportovci utrpět následkem silné rány do hlavy. Dnes již uvažujeme o dlouhodobých následcích otřesu mozku takto: „Ano, teď dotyčný vypadá v pohodě, ale ještě několik takových nárazů a nebude si pamatovat ani jména svých dětí.“Domníváme se, že stejným způsobem bychom měli uvažovat o stresu.

Chronický stres napáchá v mozku spoušť, obzvlášť pak v mladém mozku. Je to, jako byste chtěli pěstovat kytku v příliš malém květináči. Každý zahrádkář vám poví, že tím rostlinku oslabíte a dlouhodobě nebude prospívat. Výskyt nemocí způsobených stresem je extrémně vysoký ve všech demografických skupinách a vědci pracují intenzivně na tom, aby zjistili důvody nárůstu úzkostných poruch, poruch příjmu potravy, deprese, nadměrné konzumace alkoholu a sebepoškozování u mladých lidí.

Jak upozorňuje psycholožka Madelin Levinová, u dětí a mladistvých z bohatých rodin existuje obzvlášť vysoké riziko problémů s duševním zdravím, jako jsou úzkostné a afektivní poruchy nebo drogová závislost. V průzkumu na drahé prestižní střední škole v Silicon Valley uvedlo osmdesát procent studentů příznaky střední až silné deprese. Obecně dnes ve světě představuje deprese příčinu pracovní neschopnosti číslo jedna.

Uvažujeme o chronickém stresu u dětí a mladistvých jako o sociálním ekvivalentu klimatické změny: je to problém, který vznikal a narůstal během generací, a jeho vyřešení bude vyžadovat značné úsilí a změnu chování. Ale co s tím vším má co dělat pocit, že mám svůj život pod kontrolou? Odpověď zní: všechno. Jednoduše řečeno, je to protijed na stres. Stres je reakce na neznámé, nechtěné či obávané. V jemnější formě může mít podobu pocitu nevyrovnanosti, ale v silné formě i podobu boje o život.

Ukazuje se, že z hlediska stresu je rozhodujícím faktorem pocit kontroly, dokonce zásadnější než vaše reálná situace. Jste-li přesvědčeni, že můžete situaci ovlivnit, bude vás méně stresovat. Naopak pocit, že nemůžete situaci ovlivnit, může být tou nejvíce stresující věcí na světě. Na určité úrovni svého vědomí to pravděpodobně víte. Možná právě proto si před náročným úkolem nejprve uklidíte stůl. Většina lidí se také cítí bezpečněji, když cestuje autem, nikoli letadlem, protože věří, že má situaci víc pod kontrolou. Proč je tak stresující uváznout v dopravní zácpě? Kvůli vědomí, že s tím nemůžete nic udělat.

I v souvislosti s dětmi jste možná zažili, jak významnou roli sehrává možnost kontroly. Je-li dítě vážně nemocné nebo bojuje s jinými potížemi a vy s tím nemůžete nic dělat, o to víc vás situace stresuje. A ani nemusí jít o tak závažné události – stačí jen sledovat, jak váš potomek s čerstvým řidičákem poprvé vyjíždí sám na silnici nebo jak se chystá k nějakému sportovnímu soutěžnímu výkonu. Jste v roli diváka a kromě toho, že mu v duchu držíte palce, nemůžete udělat vůbec nic.

Redakčně kráceno a upraveno