Co je a není normální
Nebolí to ty ryby? Starostlivý tón v hlase chlapečka přihlížejícího u pouliční kádě mordování vánočních kaprů dospělé ve frontě pobavil. Ryby nic nebolí, ujistil ho otec, ale bylo na něm vidět, že jistý si tím úplně není. Tahle scénka se odehrála před lety, takže je docela možné, že v příštích dnech bude stát už dospělý chlapeček v podobné frontě se svým malým potomkem a bude ho ujišťovat, že ryby nic nebolí, aniž by si tím byl jist.
Ani já si nejsem jistá, protože to, co se člověk dočte, nevyznívá jednoznačně. Odborníci prý došli k názoru, že vnímání bolesti není u ryb příliš rozvinuté, jelikož tito tvorové mají dost malý mozek. Co ale znamená to „příliš“? Jako že trochu možná jo? A kolik je to trochu?
Vlastně vůbec neškodí, že Vánoce začínají touhle morbidní podívanou. Městské děti aspoň dostanou šanci dozvědět se, že maso neroste na stromech ani se netiskne ve 3D tiskárnách. Některé se s tím můžou smiřovat jen pomalu, ale nakonec se smíří, protože takhle je to přece normální.
Málokdo se zeptá, kdo určuje, co je normální. Ostatně, co by se asi tak dozvěděl? Jak byste mu odpověděli vy? Mne by taková otázka asi přivedla do rozpaků. Normální je, koktala bych, co je obvyklé, nezbytné, prověřené, tradiční, co dělají, uznávají nebo oceňují všichni, nebo aspoň většina. Jenže by se to nesmělo moc rozbírat. Protože jak něco začnete moc rozbírat, vždycky přijdou pochybnosti, nebo aspoň výjimky z definice.
Nedávno jsem se chvilku dívala na druhý program České televize, kde dávali Rybí svět Jakuba Vágnera. Neuplynulo ani deset minut a já se ptala: Je tohle normální? Přitom nemůže být pochyb, že odpověď většiny spoluobčanů by byla kladná. Lidi mají rybáře rádi. Jak se o někom řekne – on je rybář, všichni hned vědí, že to bude nejspíš sympatický kliďas, možná dokonce trochu filozof, který má rád přírodu, dost trpělivosti, aby dovedl čekat na její dary, a dost vyrovnanosti, aby se nenaštval, že dneska žádné nebudou. Nebo si představí sportovce hemingwayovského typu, který dovede překonávat téměř nepřekonatelné a podávat výkony, při nichž se staví dech a tryská adrenalin.
Jakub Vágner je sympatický chlapec, člověk mu tu rybu přeje. Tedy přál by mu ji, kdyby ji fakt potřeboval. Jenže on ji zjevně nepotřebuje, jinak by ji zase nepouštěl. On ji potřebuje, jen aby se s ní vyfotografoval, polaskal ji, ano, i políbil a užil si toho adrenalinu. Někdo je vzrušen s ním a představuje si, že je taky lovec, já si představuju, že jsem taky ryba a mám v pysku hák. Fajn, po nějaké době mi ho vyndají, ale řekněte, kdo by chtěl mít roztrženou hubu kvůli fotografii? Copak je to normální? A fér?
Fér by přece bylo, kdyby měl ten kluk háček v pysku taky. Nebo ne? RADKA KVAČKOVÁ