Jak se rodí naštvanost

Namísto boje s následky se musíme ptát, kde je příčina frustrace, jež živí populismus

Pražští intelektuálové si našli nový koníček, zachraňují republiku. Chtějí šířit proevropské myšlenky a hodnoty, a to především v předvečer eurovoleb příští rok v květnu. Už vcelku velké množství všemožných iniciativ s těmi nejlepšími úmysly ale nejspíš žel nebude mít žádný dopad. Řeší totiž jen následky, ne příčinu.

Stejně tak všechny chválihodné snahy o boj s fake news se zabývají jen jedním konkrétním příznakem, neléčí ale podstatu nemoci. Neptají se, proč padají podobné myšlenky, dezinformace, protievropské a proruské nálady a nebezpečný populismus vůbec na úrodnou půdu. Je přitom chyba si myslet, že polarizace společnosti, ony vyhloubené příkopy, je ta příčina. Nebo že za ně mohou politici, ti jen reagují, využívají a zneužívají situaci.

Nejvíc zhoubná je pak představa intelektuálů, že lidé jsou prostě hloupí, nevzdělaní a závistiví a je potřeba je vychovávat k demokracii a k těm správným hodnotám. To se může naopak strašně vymstít. Úplně nejhorší pak je populismus jen nálepkovat a stigmatizovat. Viktora Orbána zvolila masivní většina a ví proč.

Boj o srdce a mysl?

Řada lidí především z Prahy a z vedení velkých firem mluví o potřebě vrátit Česku ideály. Jenže taková snaha hrozí tím, že pro lidi z regionů bude vypadat tak, že jim bohatí velkoměšťáci káží ze svého blahobytu, co mají nebo nemají dělat. A to je jen ještě více utvrdí a naštve. Veškeré ideály se totiž začínají řešit až s poloplnou kapsou.

Odpověď na otázku, proč jsou lidé v Česku naštvaní a po třech dekádách ztrácí víru v liberálně-kapitalistický systém, není vůbec snadná. Není tak snadná jako v USA, kde skutečně vybuchla v některých oblastech nezaměstnanost, od krize se zásadně propadla víra v systém a společnost. Když navíc byly velké banky bailoutovány. V západní Evropě je to podobné, u nás mnohem složitější. Naše ekonomika prošla finanční krizí relativně hladce a naopak naše banky posílaly peníze svým matkám. Problém tak není přímo vidět a to ani na detailních číslech, jak ukázal nedávný výzkum elitních ekonomů z pražského CERGE-EI ve spolupráci s magazínem Index LN.

Není to přitom jen o lidech v exekucích, těch je jen pět procent a navíc, jak ukázal nedávný průzkum agentury Median, jsou apatičtí a nechodí volit. Není to jen o opravdu chudých lidech, na které se v poslední době zaměřují mnozí novináři.

Pro vysvětlení musíme jít mnohem víc do historie. Klíčem jsou nesplněné sliby o platech a životní úrovni jako v Rakousku a Německu, které se objevily už zkraje devadesátých let. A ty prostě nejsou. Jak řekl na přednášce na Akademii věd i známý ekonom profesor Jan Švejnar, transformace se sice podařila, ale jen průměrně. Lidé se dnes nemají špatně, ale nemají se ani tak dobře, jak očekávali. Především jim ale bylo slíbeno, že se budou mít mnohem líp.

Jde především o oblasti, které redakční kolega Petr Kamberský a analytik týdeníku Ekonom David Klimeš nazývá Sudety chudoby a kde se propopulistické preference objevují především. Podobně o těchto neprivilegovaných oblastech mluvil i prezidentský kandidát Michal Horáček a lidé z jeho týmu.

Odpovědí tak je do velké míry vnitřní frustrace a nejistota z budoucnosti. Alarmující je neschopnost třetiny rodin zvládnout neočekávaný výdaj ve výši více než deseti tisíc korun, která ukazuje na nedostatečné úspory a majetek. Je to velká majetková nerovnost ve srovnání s tou příjmovou, kde jsme na tom naopak velmi dobře. Máme všichni ve srovnání se západem nízké platy. Majetek a tím i existenční jistotu ale drží jen skupinka vyvolených převážně z 90. let. Nejen že se pak v příhraničních oblastech dívají, jak se jejich sousedům za čárou žije stále lépe, a to i v bývalém východním Německu. Navíc sledují, jak přidaná hodnota odtéká z českých firem zahraničním matkám, podobně jako u bank.

Klíčem jsou nesplněné sliby o platech a životní úrovni jako v Rakousku a Německu, které se objevily už zkraje devadesátých let

Lid vs. moderní doba

Jde o soubor problémů, který není zjednodušitelný na heslo nebo titulek jako czexit. Musí se řešit komplexně jako soubor politik, které nejsou ani levicové ani pravicové a nevynesou titulky hlavních zpráv. Populističtí politici, na rozdíl od těch, již se prohlašují za liberály, nabízejí řešení. Mohou to být jen plané sliby, ale nabízejí lidem víc než jen kázání hodnot.

Nejde navíc ale jen o platy a majetek. Celkově nejen u té nejstarší generace převládá pocit, že vlak moderních technologií, mobilů a internetu jim ujel. A co se asi stane, až se jejich místo u pásu v továrně, ale hlavně jejich židle na úřadě nahradí robotem či chytrým programem? Jaké budou jejich voličské preference?

Nestrašme se masovou nezaměstnaností, vzniknou nová pracovní místa, ale mohou být hůře placená a pro lidi mnohdy ponižující. Klíčem tedy je zaměřit se na ty nejohroženější a jejich problémy a nabídnout jim skutečná řešení.