Památky trpí i kvůli zákonu
Dosavadní památkový zákon způsobuje chaos. Bez nového se zodpovědné péče o naše dědictví nedočkáme
Když byli letos v červenci zavaleni tři dělníci sutinami na stavbě uvnitř domu v Mikulandské ulici v centru Prahy, spustila se mediální přestřelka. Měla nádech nechtěné komiky. Nejdříve primátorka Adriana Krnáčová uvedla, jaksi od boku, že k tragédii mohli přispět památkáři vlastní neprofesionalitou. Naděžda Goryczková, ředitelka Národního památkového ústavu (NPÚ), to odmítla.
Svědci přestřelky si mohli povšimnout několika zajímavostí. Například, že investor stavby, jímž je Vysoká škola uměleckoprůmyslová, zřejmě nepožádal o závazné stanovisko k záměru, ale až k územnímu projektu. A to i když věděl, že jím zamýšlená radikální přestavba s rozsáhlými demolicemi a dostavba domu je v Pražské památkové rezervaci kontroverzní. Dále pak, že se NPÚ přiklonil k občanské, nakonec neúspěšné iniciativě na prohlášení domu za památku. Ale jinak pouze radil a doporučoval, protože zodpovědnost za rozhodování mají přece výlučně úřady.
Naprosté zmatení jazyků Posouzení projektu z hledisek památkové péče trvalo s přestávkami 22 měsíců. V televizní debatě s paní Goryczkovou si na to stěžoval rektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové Jindřich Smetana. Debata chvílemi připomínala zvláštní úkaz zmatení jazyků.
Zákon z roku 1987 o státní památkové péči zastaral a je zčásti nefunkční. To se ví už dlouho. Ministerstvo kultury proto usiluje o nový památkový zákon. K rychlému dosažení cíle vláda naplánovala v únoru 2018, že jí bude předložen už v září návrh normy v paragrafovaném znění bez předchozího věcného záměru a jeho projednání. Nakonec nebyl předložen žádný návrh. Ministr kultury Antonín Staněk sice 11. října deklaroval, že se tak stane příští rok v březnu, ale vláda krátce nato úkol zcela zrušila. Lze očekávat, že dřív nebo později bude stanoven pro přípravu nového památkového zákona nový postup a harmonogram.
Proces posuzování záměrů obnovy památek a úprav nemovitostí, které nejsou památkami, ale leží v památkovém území, je tedy dán zákonem starým 31 let. Příprava a realizace díla se podle něj váže na předchozí vydání závazného stanoviska k tomu pověřeným městským úřadem. Jako povinný podklad pro stanovisko slouží odborný posudek od NPÚ. Úřad se tímto posudkem řídit může, ale nemusí. Fakticky, sem tam, může rozhodnout v rámci žádosti investora téměř libovolně, není-li jeho úvaha dostatečně usměrněna zákonem ani jiným obecně závazným předpisem.
Uvedený, jen zdánlivě kooperativní model neznamená automaticky větší moudrost při rozhodování, ale z velké části dvojí práci a dvojí rozsáhlou administrativu veřejných institucí. Navíc jsou v něm zakódovány, způsobem typickým pro dobu vzniku předpisu, podmínky pro lidská selhání ve veřejné správě, jako je např. alibismus.
Zastupitelstvo hl. města Prahy zamítlo v září 2018 iniciativu městské rady, která chtěla vyloučit novelizací památkového zákona posudky NPÚ z řízení o obnově památek a o úpravách nemovitostí, které nejsou památkami, ale leží v památkovém území. Iniciativa byla výrazem nespokojenosti s realitou. Míjela se ale s jádrem problému. Tím je paradoxně nízká předvídatelnost rozhodování pražského magistrátu, kterou dovoluje hmotněprávní úprava v památkovém zákonu.
Památkový zákon při posuzování záměru úprav památkově chráněné nemovitosti nepřipouští – jakoby velmi přísně – možnost úbytku tzv. kulturněhistorických hodnot. Tyto hodnoty ale nijak blíže nespecifikuje. Nelze se pak divit, když jednání o konkrétním stavebním záměru upadnou do mnohačetných věcných pochybností, vadného řešení a průtahů a jsou doprovázena nedůvěrou účastníků řízení k správnímu úřadu i NPÚ.
Jestliže tedy magistrát připustil přestavbu a dostavbu domu v Mikulandské ulici, bylo to podle zákona, nezákonně, nebo snad jen špatně? Mohl legálně dospět k opačnému závěru?
Klíčem je zcela nová koncepce Potřebu koncepčních změn v památkové péči může popřít popravdě málokdo, ať už se dívá na ochranu památek s pochopením, nebo despektem. Klíčem je nový památkový zákon. Návrh zákona zamítnutý poslanci v červenci 2017 překvapil tím, že obsahoval minimum jiné a lepší koncepce, než je ta existující z 80. let minulého století. Bylo v něm jen málo odpovědí na základní otázky, s nimiž se památková péče dlouhodobě potýká (díla historického urbanismu, podvojnost, podmínky rozhodování apod.) a jejichž řešení patří do legislativy. Naproti tomu směřoval k další byrokratizaci oboru a zvětšoval jeho finanční náročnost.
Jestliže magistrát připustil přestavbu domu v Mikulandské ulici, bylo to nezákonně? Mohl dospět k jinému závěru?
Jednalo se o návrh jen zčásti deklarovatelný odkazem na principy kontinuity a provázanosti právního řádu. Byl ovládán skepsí, že komplexní nová právní úprava by mohla přinést jen a pouze změny k horšímu. Takové obavy nejsou ani marginální, ani bezdůvodné. Nicméně pštrosí strkání hlavy do písku není vůbec na místě. Mnoha památkám, a zejména památkovým územím ve velkoměstech a kulturní krajině se nedaří dobře. A to i přes převážně pozitivní vztah veřejnosti ke kulturnímu dědictví a přes snahu většiny těch, kdo za památky odpovídají. Kombinace nevratných ztrát památkových hodnot a zároveň zbytných potíží při investování nestaví památkovou péči do dobrého světla.
Příběh snah o nový památkový zákon, začatý po listopadu 1989, pokračuje. Zatím nevíme, jaký bude příští legislativní návrh. Polemiky včetně zmatení jazyků, jakého jsme byli svědky během nedávných kauz, lze ale předvídat s jistotou, setrváme-li i nadále na východiscích a právních konstrukcích starého zákona z roku 1987.