A kameny se smějí…
V pátek 28. prosince, necelý půlrok před svou osmdesátkou, zemřel v Tel Avivu Amos Oz, slavný izraelský spisovatel.
Byl autorem více než čtyřiceti knižních titulů, z nichž řada je k mání i v češtině. Včetně toho zřejmě nejdůležitějšího, románu Příběh o lásce a tmě.
Ten román, stylově různorodý a strukturou blízký mozaice, vydaný v originále v roce 2001 a do češtiny skvěle přeložený osm let nato Michaelem Žantovským, charakterizoval autor jako minimálně zčásti autobiografický. Navzdory skutečnosti, že v knize jde daleko spíš o jeho matku než o něj osobně. O matku, inteligentní a citlivou ženu, původem z polského, dnes ukrajinského Rovna, která studovala v Praze na Univerzitě Karlově mezi válkami historii a filozofii – a která, když bylo Ozovi dvanáct, spáchala po dlouhých letech v depresích sebevraždu.
V Jeruzalémě narozený Amos Oz se tehdy ještě jmenoval Klausner. Ozem, podle hebrejského výrazu pro odvahu, se stal ve svých čtrnácti, kdy totálně zpřetrhal vazby se zbytkem rodiny, v první řadě s otcem, a zmizel v kibucu. Tam si našel nové rodiče, nechal se adoptovat a vyměnil starý svět kompletně za nový.
Jeho otec, původem z Litvy, byl politicky napravo, a tak se z Oze stal levičák, angažovaný levičák, který celoživotně snoubil literaturu s politikou, dějinné s aktuálním, slovo s činem. Zatímco v beletrii ohledával kořeny a kontexty, zkoumal možnosti a meze svého státu, v esejistice a novinařině pracoval na plný úvazek jako advokát, respektive smírčí soudce.
Mezi Izraelem a Palestinou podle něj nešlo a nejde o konflikt náboženský, společenský nebo kulturní, ale územní – a při jeho řešení nemá oboustranné porozumění šanci, jedinou možností jsou bolestivé kompromisy. Východisko viděl, podobně jako Šimon Peres, k němuž měl svého času velmi blízko, v dvoustátí; když v roce 2013 přebíral v Praze prestižní Cenu Franze Kafky, uvedl jako dobrý příklad nekrvavé dělení Československa.
Šakal, skříňka, fanatik
Ve třiašedesátém roce ukončil Oz na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě studia filozofie a hebrejské literatury. Dva roky nato debutoval jako prozaik sbírkou povídek Země šakalů. Průlom přišel o tři roky později s románem Můj Michael (česky 2004). To už měl v kibucu vyhrazený čas na psaní. Nejdřív den týdně, pak víc – když k psaní přibral ještě učení na Ben Gurionově univerzitě v Beerševě.
V kibucu vydržel do sedmačtyřiceti, a přestože už měl jako literát světové renomé, zastával v kolektivní správě svou roli: o sobotách sloužil v jídelně. Z kibucu zamířil s rodinou do horského městečka Arad, jednoho z nejvyprahlejších míst na zeměkouli. Inspirace mu ale ani v poušti nevyschla. Publikoval nadále romány, novely, sbírky povídek, knížky pro děti, soubory esejistiky a publicistiky, sbíral ceny (v posledních letech tři až čtyři ročně), přibývaly mu překlady (nakonec do více než čtyřiceti jazyků).
V češtině vyšel Ozovi první titul v roce 1993. Černá skříňka je román v dopisech, které putují mezi ženou a bývalým a současným mužem jejího života – a nejen mezi nimi, v obecné rovině taky mezi třemi náboženskými proudy, které na sebe v Izraeli soustavně narážejí, mezi judaismem, křesťanstvím a islámem. Próza hledá pro své hrdiny možnou společnou řeč, spěje od nenávisti ke smíření, ovšem věčně provizornímu. Naštěstí Oz disponoval za každého počasí solidním smyslem pro humor.
Právě schopnost sebereflexe tematizuje ve výboru z esejistiky Jak vyléčit fanatika (2006). V narážce na neproměněnou nominaci na Nobelovu cenu za literaturu píše, že by stejně radši tu za lékařství – a uvažuje o humoru v kapslích, které by mělo brát preventivně celé lidstvo; pak by nějaký fanatismus a fanatikové neměli šanci.
Čaroděj ze země
Amos Oz měl k české literatuře blízko, hlavně přes matku: četl Jaroslava Haška, poznal osobně Maxe Broda, setkání s Kafkovým dílem bylo pro něj z těch zásadních, celoživotně vlivných. Měl ale blízko i k zdejšímu disentu. V šestaosmdesátém roce se v Budapešti setkal s Václavem Havlem, kterému se zázrakem podařilo vycestovat na nějakou lidskoprávní konferenci, pořádanou Helsinským výborem. Moc si prý tehdy nepopovídali, Havel nevládl dobře angličtinou, ale rozuměli si i beze slov. Při jednom z pozdějších setkání pak Havel izraelskému spisovateli navrhl, aby šel po jeho vzoru do politiky. Jenže Oz si cenil literatury výš: politik-romanopisec se v jeho očích rovnal „konci civilizace“.
Své knihy psal v ruce, žádný počítač nebo jiný stroj – chtěl být slovu co nejblíž. A literaturu považoval rovnou za prodlouženou ruku hudby.
Amos Oz svým životem a dílem doprovázel dějiny Izraele – myslel s nimi, cítil s nimi. V jeho knihách znějí kruté, depresivní a temné tóny paralelně s nadějí, harmonií, smírem. Vedle matčiny tragické smrti a dlouholeté „terapeutické“zkušenosti v kibucu mu dala své i negevská poušť kolem Aradu, kam chodil kontemplovat, srovnávat si „věci do správných proporcí“, zbavovat se podružného. Jak řekl v jednom rozhovoru: „Když se (po procházce pouští) vrátím dovnitř, pustím si zprávy v rádiu a slyším nějakého politika, jak tvrdí, že to a to nikdy nebo navždy, vím, že ty kameny v poušti se mu smějí.“
Amos Oz nakonec dokázal svou literaturou totéž co jeho slavný příbuzný, čaroděj z dílny Lymana Franka Bauma: Připomenout, co všechno můžou člověku dát jeho mozek, srdce a odvaha.
Autor je literární a výtvarný kritik