Heckel fotografováním žil

Helena Heckelová

LN Na výstavě nejsou jen nejslavnější snímky vašeho otce z hor, ale také série reklam, které fotil pro Škodu nebo Jawu. Jak jste je objevila?

Před šesti lety jsem tuhle sérii ukázala poprvé na výstavě v Turnově, v jednom patře byly fotky z hor a ve druhém právě reklama. Spousta kamarádů, kteří s tátou jezdili do hor, vůbec netušili, že něco takového fotil. Přišla jsem na to vlastně náhodou díky svému příteli. Vybavoval si novou kancelář a sháněl fotky, které by se tam hodily. Tátův archiv, to jsou desítky krabic a šanonů. Na jednom přítel objevil nápis „Auto moto v krajině“, a když ho otevřel, tak jsme se nestačili divit. Pro mě to byla bomba! Naprosto nádherné reklamní fotky aut, motorek nebo průmyslové výroby.

LN Měl zakázky jen od firem, nebo fotil i do médií?

Můj děda byl amatérský fotograf a tátu přivedl k focení. Vyučil se tomuhle řemeslu v Plzni a ve 30. letech se přestěhoval do Prahy, kde pracoval pro časopis Světozor. V tátově archivu jsem dohledala třeba reportáž z pohřbu Tomáše Garrigua Masaryka nebo z Pražského povstání. Od začátku 50. let už byl na volné noze a fotil hlavně hory, jeho snímky byly na výstavách a později i v knížkách.

LN Hodně zajímavou práci dělal pro Škodovku v roce 1957, kdy fotil americkou miss Charlottu Sheffieldovou. Co jste o téhle sérii zjistila?

Tohle byla už několikátá zakázka pro firmu Škoda. Objednali si u táty například katalogy jednotlivých modelů aut na export. Americká miss přijela do Československa na pozvání Motokovu a zadání znělo, že ji má nafotit s nejnovějším modelem Škody Felicie. Vzal ji na Pražský hrad nebo do Stromovky, kde pózovala v kovbojském oblečení. Celá tahle reklamní kampaň byla určená pro americký trh a měla tam velký úspěch.

LN Na aktuální výstavě představujete čtyři témata: hory, krajina, průmysl a reklama. Kde se v tatínkovi vzala právě ta touha prozkoumávat výšiny?

Jezdil s rodiči a sestrou do přírody, sport ho vždy bavil, takže to bylo logicky jeho hlavní téma. Od roku 1953 se zaměřil na focení hor, a když připravoval první vydání knihy Naše hory, dal dohromady tři tisíce snímků. Jenže mu scházely fotografie lezců na stěně. S kamarády horolezci dofotil chybějící snímky a to byl vlastně začátek celoživotního přátelství. Narodila se v roce 1956, vystudovala SPŠG Hellichova. Pracovala pro Výzkumný ústav letecký, Geologický ústav a památkový ústav. Byla kurátorkou výstav v Turnově, Jílovém u Prahy a v Praze. Výstava Viléma Heckela potrvá v Západočeském muzeu v Plzni až do 27. ledna.

V roce 1955 zdokumentoval zimní přechod hřebenů Vysokých Tater, jehož se zúčastnil se členy reprezentačního družstva československých horolezců.

LN Expedice v zahraničí ale musely mít podporu od oficiálních míst...

Všechny výpravy si táta platil ze svého, vždycky byl součástí výpravy toho reprezentačního družstva horolezců, kteří dostali pozvání, aby jeli do zahraničí. Táta financoval svoji účast na expedici prodejem knížek, které vycházely v desetitisícových nákladech. On nikdy nebyl ve straně, jen vím, že nad horolezci držel ochrannou ruku tehdejší ministr tělovýchovy. Jednou táta hrozně zuřil, když se řešila titulní strana reedice jeho knihy Naše hory. Chtěl tam dát Trosky na jaře, už to bylo vytištěné, ale nějaký cenzor řekl, že se obálka musí změnit, protože prý by si čtenář mohl myslet, že je národ v troskách.

LN Kromě fotografií jsou na výstavě také zajímavé exponáty z expedic. Kde jste je objevila?

Hodně nám pomohla tátova sestra Milada, která také identifikovala jeho fotografie z dětství. Jeden tátův kamarád nám zapůjčil do expozice boty z tulení kůže a máme tam taky stan z roku 1962. Na retrospektivě jsem dělala s kurátorkou Markétou Formanovou a Martinem Fojtkem dva roky a ještě pořád dohledáváme spoustu fotek a dalších věcí. Hodně se zapojuje komunita lidí na Facebooku, kteří mají rádi tátovy snímky. Takže když třeba nevím, která je to skála nebo jaký typ motorky, fotku zveřejním na stránkách a hned se ozve několik nadšenců.

LN Cesta do peruánských hor v roce 1970 měla být jeho poslední, prý se chtěl víc zaměřit na portrétování života v indiánských vesnicích. Nakonec z toho ale sešlo...

Než táta odjel, tak říkal, že už je na další expedice starý, bylo mu tehdy 52 a bral to jako loučení. Koncem května bylo v Peru zemětřesení a táta i jeho kamarádi zahynuli v horách. Podle původního plánu měli být tou dobou už zpátky v podhůří, jenže se zdrželi... Nikdy nikoho z té výpravy nenašli a my jsme až po půl roce dostali oficiální prohlášení, že je táta mrtvý.

Před sto lety se v Plzni narodil fotograf Vilém Heckel. Jeho snímky z hor znají nejen fotografové, ale hlavně horolezci. Vilém Heckel byl totiž aktivním sportovcem celý život a výšiny mu učarovaly. Jeho dcera Helena Heckelová vybrala na retrospektivu v Západočeském muzeu v Plzni snímky z archivu, který čítá 70 tisíc negativů.

LN Fotografování byl jeho život, ale vám ho zakazoval. Proč?

Nechtěl, abych tahala foťáky, prý to není pro holky. Hodně mě bavilo malování a keramika, dostala jsem se na uměleckou školu, ale nakonec jsem si stejně cestu k focení našla. Po maturitě jsem nastoupila do leteckého výzkumáku a pak jsem dělala fotodokumentaci u geologů, jezdili jsme po celé republice a to mě hodně bavilo. Teď dělám pro restaurátory, fotím, jak opravují exponáty do expozic.

LN Aktuální výstava asi není poslední. Jaké máte další plány?

Hledáme nakladatele pro monografii a určitě chceme, aby výstava putovala dál. Zatím máme nabídky z Turnova, Kopřivnice a Ostravy a doufám, že se někdy podaří i prezentace v Praze, třeba v Uměleckoprůmyslovém museu.

LN V dokumentu, který je v expozici, jeho kamarádi říkají, že leckdy šel pro snímek do míst, která byla hodně nebezpečná. Co ho hnalo kupředu?

Na to se asi nedá jednoduše odpovědět. To jako kdybyste se zeptala, proč lidi jezdí do hor. Můj táta tím prostě žil. Když jsem byla malá, tak jsem se ho zas tolik nevyptávala, měla jsem jiné starosti. Až v posledních letech, kdy třídím jeho archiv a dívám se na ty stovky negativů, ho doopravdy poznávám a vidím, co všechno stihl.