Vlastenec s kuráží dobrodruha
Včervenci 1917 hodil Emanuel Voska v New Yorku na stůl briliantový prsten, první cennost, kterou si v životě pořídil, když se mu začalo vést lépe. Byla to reakce na bouřlivý průběh schůze Českého národního sdružení, které se zmítalo osobními konflikty, a peníze měly pomoci znemožnit protivníka. Tato příhoda dobře charakterizuje tohoto čechoamerického podnikatele: vitální, energický dobrodruh se sklonem k romantickým činům a současně vlastenec, ochotný obětovat peníze, čas i pohodlí pro uskutečnění vize, o níž je přesvědčen.
Čtyři dolary v kapse
Emanuel Voska se narodil 6. listopadu 1875 v Kutné Hoře ve velmi chudobném prostředí. Vyučil se kameníkem a své spoluobčany provokoval širokým kloboukem, „krvorudou“mašlí a mladickým radikalismem. Jako devatenáctiletý se účastnil sociálnědemokratické schůze a posluchače zaujal kritickým projevem o špatných pracovních podmínkách v tabákové továrně. Výsledkem byl nepříjemný pohovor na hejtmanství. Bouřlivák Voska se rozhodl situaci řešit po svém: zanedlouho odjel do Ameriky. Měl v kapse čtyři dolary a neuměl slovo anglicky.
Zpočátku se protloukal, jak se dalo, ale díky své vynalézavosti a pracovitosti se z pouličního prodavače těžítek stal spolumajitelem mramorářské dílny a kamenolomů. V roce 1895 se oženil s Annou Ročňákovou, s níž měl později dva syny a čtyři dcery. Jejich dvoupatrový dům na 86. ulici v New Yorku se stal oblíbeným místem schůzek krajanů. Voskovi se v podnikání dařilo a v květnu 1900 získal americké občanství. Nejvlastnější mu však bylo české prostředí, a přestože se naučil dobře anglicky, pokud mohl, hovořil česky. Byl členem řady krajanských spolků, spoluzakládal českou sekci sociální demokracie ve Spojených státech a Svaz svobodomyslných, psal do novin a pořádal přednášky.
Vyhranil se jako radikální sociální demokrat, volnomyšlenkář a ateista. V jeho poznámkách můžeme nalézt tvrzení: „Emigranti jsou lepšími vlastenci než naši lidé doma… Svými myšlenkami stále zalétají do kraje, odkud přišli, a stále touží, aby mohli něco udělat pro svůj národ. A když nadejde vhodná chvíle, tak jsou obětaví, že až to bolí. Je to, jako by člověk musel být vyštván ze své vlasti na tisíce kilometrů, aby se teprve pak stal dokonalým vlastencem.“
„Dokonalé vlastenectví“mohl Voska prokázat v době první světové války, kdy se mu podařilo dostat se do blízkosti světodějných událostí. V červnu 1914, těsně před atentátem na Františka Ferdinanda d’Este, přijel do Evropy. Setkal se několikrát s Masarykem a ten ho v srpnu po vypuknutí války požádal, zda by nemohl na zpáteční cestě do Ameriky předat důvěrné zprávy jeho příteli v Londýně Henrymu Wickhamu Steedovi. Úkolu se Voska zhostil s bravurností, za niž by se nemusel stydět protřelý špion: zprávy si nechal všít do bot a po jistých peripetiích je v pořádku předal.
První Voskova mise ukázala i na problematickou stránku jeho tajné činnosti – byl totiž neméně schopen působit v oblasti otevřené propagandy. Příhoda o rozřezaných botách, ve kterých tajně nesl Masarykovo poselství, se dostala jako karikatura na první stranu humoristického časopisu Šotek již v prosinci 1914. Ve Voskovi se svářil propagandista, krajanský organizátor i špion. Utajení, ochrana domácích politiků a informátorů šly proti okamžitému efektu nové informace.
Nejinformovanější muž
Voska byl po svém návratu do USA na podzim 1914 ve výjimečném postavení – byl nejlépe informován o situaci v českých zemích a měl dobrý kontakt na Masaryka. Masaryk potřeboval krajanskou podporu propagandistickou i finanční, ale rozhodování mělo zůstat v rukou domácích politiků, které právě on v zahraničí reprezentoval. Na počátku první světové války čeští přistěhovalci v Americe tvořili hospodářsky usazenou a organizačně strukturovanou skupinu s vlastní, i když nepočetnou inteligencí. Vytvářela se tak politika diaspory, která se posléze realizovala v prosazování požadavku na vytvoření samostatného státu.
Ne všichni však cítili sounáležitost s krajanskými skupinami, které byly názorově rozdílné. Jen menšina přistěhovalců udržovala spojení se starou vlastí a pěstovala vědomí pospolitosti. V září 1914 vzniklo České národní sdružení se sídlem v Chicagu a zaměřilo se především na propagandistickou činnost osvětlující, kdo jsou Češi a jaké mají požadavky. Ta zahrnovala tiskovou kampaň, dobročinné bazary, přednášky, kulturní akce, schůze i veřejné mítinky. Voska velmi aktivně přispíval k činnosti sdružení, i když občas, ve snaze dát celé akci váhu a zdůraznit oprávněnost českých požadavků, se uchýlil k přehánění. Příliš si neověřoval fakta, což bylo kritizováno jak americkými krajany, tak Masarykem a Benešem. Zároveň však do organizování odboje investoval i vlastní finance, až se nakonec dostal do potíží a musel prodat podnik.
V září 1914 se Voska v Londýně dostal do blízkosti britských tajných služeb a do Spojených států se vracel jako potenciální spolupracovník. Američtí Češi byli pro cizí tajné služby vhodným partnerem – jako američtí či rakouští občané mohli v neutrálních Spojených státech působit nenápadně a při odhalení popřít, že pracují pro britskou vládu. Představitel britské tajné služby v USA kapitán Guy Gaunt své první setkání s Voskou popsal takto: „Jednoho dne zrána se u něj objevil pan ‚V.‘ a řekl, že zastupuje výbor malých národů a že si jeho přátelé přejí, aby Dohoda vyhrála válku.“Voska ve svých pamětech píše, že vytvořil rozsáhlou zpravodajskou síť složenou z českých vlastenců, kteří nikdy nezradili. Užitečným zdrojem informací pro něj byli námezdní dělníci v přístavu, služky či číšníci s dobrými pozorovacími schopnostmi, ochotní postupovat podle Voskových instrukcí. Mnozí ovládali z domova němčinu a byli zaměstnáni v německých firmách. Podezřívavý Voska viděl v každém potenciálního nepřítele a akceptoval, mnohdy bez rozvahy, jakoukoli informaci atakující Němce. Bylo pro něj výhodné vystupovat jako hlava dokonalé špionážní organizace – jistě to dělalo dobrý dojem u zástupců Spojenců i u Masaryka. Významně mu pomáhal pracovník rakousko-uherského konzulátu v New Yorku František Kopecký. Ten získával vskutku exkluzivní informace, s nimiž si Voska vydobyl britské uznání, například v případě vyhoštění rakousko-uherského vyslance ve Spojených státech Konstantina Dumby obviněného ze špionáže. Voska se plynule pohyboval mezi oblastí propagandy a tajných služeb; získané informace vzájemně proplétal a využíval.
Naprosto spektakulární byla Voskova cesta do Ruska v srpnu 1917, kam odjel jako člen mise spisovatele W. Somerseta Maughama, vyslané anglickou tajnou službou s cílem zamezit převzetí moci bolševiky. Voska sice založil Slovanskou tiskovou kancelář, přesvědčil se o německé podpoře bolševiků, ale stejně jako Maugham původní poslání mise nemohl splnit. Značnou energii věnoval agitačnímu působení mezi československými legionáři. Z Ruska odjel nedlouho před Říjnovou revolucí a svůj zájem přesunul od organizování krajanského hnutí k práci pro americkou armádu. Ve funkci kapitána působil v roce 1918 ve zpravodajském oddělení ve Francii, Švýcarsku i Itálii.
Politický naiva
Pro Vosku bylo samozřejmé, že se vrátí do republiky, o jejíž vznik se zasloužil. Nakonec mu nebylo nabídnuto místo v diplomacii, v nově vzniklých institucích či v blízkosti prezidenta a ani nezačal hrát významnou roli v sociálnědemokratické straně. Masaryk s ním již v roce 1918 přestal počítat – jeho hodnocení tomu ostatně odpovídalo: „Voska je velmi schopný a chytrý, nemá však skutečné politické vzdělání…“Meziválečné Československo sice Vosku vyzdvihlo jako úspěšného špiona, jezdil po přednáškách, ve kterých líčil svá válečná dobrodružství, ale v podnikání již neměl štěstí. Nakonec se stal zástupcem firmy na psací stroje Underwood a své občasné finanční potíže řešil návštěvami Hradu či ministerstva zahraničí, kde se mu dostávalo výpomoci. Voska byl člověk do nepohody a do krizových situací, v nichž dokázal osvědčit svůj smysl pro improvizaci i schopnost nalézání netradičních postupů. Ve 30. letech pomáhal německým antifašistům a v roce 1936 začal organizovat pomoc republikánskému Španělsku. Hned po patnáctém březnu 1939 byl nakrátko zatčen gestapem, ale podařilo se mu odjet do USA. Zde se opět zapojil do zahraničního odboje, přičemž chtěl navázat na staré zkušenosti. Nakonec začal na jaře 1943 pracovat pro americkou armádu a z pověření Úřadu pro válečné informace odjel do Turecka, kde působil v oblasti propagandy a informační analýzy.
Po návratu do Československa v roce 1945 se tento vitální muž zapojil do obnovy lázeňství v severních Čechách, pořádal přednášky a podílel se na činnosti Volné myšlenky. Po komunistickém převratu v roce 1948 již – do třetice – neodešel. Roli mohl sehrát věk,
ale i jeho
přesvědčení, že je úspěšným špionem, jenž podvakrát čelil protivníkovi; snad mělo vliv i jeho levicové přesvědčení a podcenění komunistické strany. V roce 1950 byl ve svých 75 letech zatčen a odsouzen jako americký špion na deset let žaláře, z nějž ho propustili, těžce nemocného, do domácího ošetřování až na posledních několik týdnů života.
Již za války o Voskovi Masaryk napsal, že je „politicky naivní“. Zároveň si jistě uvědomoval, že bez právě takových „naivů“, kteří jeho programu věřili a podporovali jej, by snaha založit nový stát byla složitější, ne-li nemožná.
Seriál Lidových novin ke stému výročí Československa končí kapitolou o Emanuelu Voskovi (1875–1960), jenž za války řídil v Americe síť agentů, která pracovala pro Masaryka i pro dohodové státy.