Vždy svobodný

Znělo to nádherně: „Já ti dám, posraný hasiči!“Jadrná replika se nesla potemnělou pláží hned vedle festivalového paláce, kde právě slavnostně začínal letošní ročník prestižní filmové přehlídky v Cannes. Program oblíbeného festivalového letního kina zahájila projekce filmu Miloše Formana Hoří, má panenko! – komedie plné hořké ironie i nekompromisního humoru, kterou se uzavřelo režisérovo české období. V divácích oné plážové projekce se praly emoce: upřímné pobavení ze stále vtipných situací a dialogů, radost z toho, že se tu promítá právě tento snímek, kterému nejlépe rozumějí Češi, ale rozesměje kohokoli. A zároveň smutek z toho, že kariéra tohoto výjimečného umělce se definitivně uzavřela a že to je právě ten důvod, proč teď diváky na Azurovém pobřeží baví jeho film.

Nechal ho tu celému světu tak, jako ho před desetiletími zanechal Čechům a Slovákům spolu s Černým Petrem a Láskami jedné plavovlásky – ať se u těch snímků baví, ať o nich přemýšlejí a ať na ně vzpomínají, když je před nimi komunisti zavřou do trezoru. U toho už rodák z Čáslavi a absolvent pražské FAMU nebyl – odešel do Spojených států amerických, kde správně tušil větší filmařské příležitosti, ale hlavně si byl jistý, že tam nalezne svobodu.

Její hodnotu velmi dobře znal nejen proto, že se o ni v socialistickém Československu, i v oněch „zlatých šedesátých“, musel jako filmař i jako občan prát. Vypjatá podoba nesvobody za nacistické okupace mu vzala rodiče a Miloš (původně Jan Tomáš) Forman měl dost důvodů, aby tvořil drásavé a nelítostné umělecké výpovědi. Což svým způsobem o jeho filmech platí, jenomže ta drásavost je zabalena v odzbrojující legraci a v lidskosti postav. Hasiči ve filmu Hoří, má panenko! jsou otřesné figury, které nestačí na své funkce, pokazí, co mohou, nechají shořet dům starému vesničanovi a z pocty svému zasloužilému členovi udělají nedůstojnou frašku. A čiší z nich přitom něco důvěrně známého. Kdo někdy spatřil Vladimíra Pucholta vysvětlovat rozdíl mezi různým způsoby pozdravu „Ahoj“v Černém Petrovi, těžko už na to také někdy zapomene.

Miloš Forman velmi dobře chápe i ty málo sympatické postavy ve svých filmech, to ale neznamená, že jim něco promíjí – a zejména pak ne to, když někomu chtějí sáhnout na svobodu. Jako Velká sestra v Přeletu nad kukaččím hnízdem z roku 1975, prvním filmu, jímž Forman po tápání se snímky Taking Off a I Miss Sonia Henie skutečně dobyl Ameriku.

Svoboda byla pro Formana nedělitelná a on stál vždy na její straně – ať o ni bojoval geniální skladatel Wolfgang Amadeus Mozart, vlasatý pacifista Berger, nebo vydavatel pornomagazínů Larry Flynt. Formanova upřímná a neoblomná víra v hodnotu a nezbytnost svobody přetrvává ve všech skvělých filmech, které po sobě zanechal.

Získal za ně osobně dva Oscary, tři Zlaté glóby či francouzského Césara – další ceny ovšem pršely jeho spolupracovníkům. Formanův nejslavnější film Amadeus z roku 1984 získal celkem osm Oscarů, mimo jiné i pro výtvarníka kostýmů Theodora Pištěka. Paradoxem doby bylo, že ač se film natáčel v Československu a v titulcích je řada českých jmen, oficiální premiéru tu měl až téměř dva roky po té americké, v srpnu 1986. Komunistický režim si dal na čas, než vrátil lidem režiséra (a to ještě vůbec ne jeho celé dílo), který byl zářným a vědomým příkladem toho, že bez komunistů se žije a tvoří mnohem lépe.

Poslední režií Miloše Formana byly Goyovy přízraky z roku 2006. Jejich premiéra se symbolicky odehrála v Praze, i když režisér už za svůj domov dávno považoval Ameriku. Tam je také pohřben – smuteční obřad se uskutečnil v úzkém rodinném kruhu v americkém městě Warren ve státě Connecticut.

Jeho úmrtí přimělo k reakcím plejádu osobností nejen z uměleckých kruhů. Byli mezi nimi herci, které obsadil do svých filmů (ba i ti, které třeba neobsadil, ale zapůsobil na ně svou osobností), producenti, kolegové režiséři, dokonce i předobraz již zmiňovaného hrdiny Larry Flynt. Americká filmová akademie právem označila Miloše Formana za legendu, o niž přišla: „S rebelským filmařským duchem a se smyslem pro drobnosti života zachytil lidství jako nikdo jiný. Jeho práce bude nadále inspirovat příští generace.“

Prezident amerického sdružení filmových režisérů Thomas Schlamme vyzdvihl Formanův přínos oboru jako nezpochybnitelný zdroj inspirace pro generace filmařů: „Jeho režijní vize dokázala dovedně skloubit provokativní námět, hvězdné herecké výkony a jímavé obrazy tak, aby vyprávěly příběhy univerzálního úsilí o svobodné vyjádření a sebeurčení, které toho tolik vypovídaly o něm samém a o jeho práci.“

Herečka Mia Farrowová označila Miloše Formana za důkaz, že ti nejskvělejší z filmařů mohou být zároveň za všech okolností laskaví, velkorysí, skromní a loajální.

Originální návod, dokonce částečně v češtině, jak uctít památku

Miloše Formana, dal herec a producent filmu Muž na měsíci

Danny DeVito:

„Zapalte si dobrý doutník, pozvedněte sklenku a zakřičte

,HOVNO

HOVNO

HOVNO!‘“