Dáma se srdcem lvice

Neohrožená bojovnice, první dáma české advokacie, ale také dáma se srdcem lvice. Ta slova se vybavila koncem června právníkům, politikům i pamětníkům jejích utkání s komunistickou justicí. Úmrtí právničky a političky Dagmar Burešové oživilo zájem o ženu, jejíž příběh se stal dokonce předlohou filmu.

Stovka disidentů

Ti, kdo na ni vzpomínali, vyzdvihovali zejména statečnost Dagmar Burešové, vůli nevzdat se ani tehdy, když se za boj tvrdě platí. Mínili především fakt, že se ujala obhajoby československých disidentů perzekvovaných Husákovým režimem. Známý je její výrok: „Zbabělost by měla být trestná.“

Dagmar Burešová se narodila do právnické rodiny, její otec Josef Kubišta byl významný pražský prvorepublikový advokát. Šla ve šlépějích svého otce a vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po promoci se začala věnovat advokátní praxi. Dostala umístěnku do pražské advokátní poradny, kde mimo jiné spolupracovala s Otakarem Motejlem. Bylo to osudové setkání, s Motejlem pojilo Burešovou celoživotní přátelství.

Jako advokátka obhajovala více než stovku disidentů a bojovníků proti totalitnímu režimu. Právní zastoupení poskytovala zejména jako specialistka na pracovní právo. Mnoho disidentů bylo totiž propuštěno z práce, ale jejich výpovědi byly mnohdy právně neplatné.

Burešová mimo jiné zastupovala časopis Reportér, také publicisty a novináře Karla Kyncla, Ivana Medka či Jiřího Lederera.

Životní případ

Za obhajobu disidentů komunistický režim Burešovou i celou její rodinu pronásledoval. Policie ji opakovaně podrobovala výslechům, úřady jí odebraly cestovní pas, před jejím domem pravidelně hlídkovali příslušníci StB, kteří ji nazývali „Dámou“.

Přes všechna úskalí Burešová nikdy nelitovala jediného případu. Za nejvýznamnější kauzu své advokátní praxe považovala zastupování Libuše Palachové, matky Jana Palacha, jenž se v lednu 1969 na protest proti okupaci a posrpnovým poměrům upálil.

Zlomená matka zažalovala tehdejšího komunistického poslance Viléma Nového, který hrdinský čin dehonestoval, když opakovaně tvrdil, že Jan Palach chtěl při protestu použít jen takzvaný studený oheň.

Dagmar Burešová později uváděla, že pro svoji klientku udělala víc jako člověk než jako právník. Palachová totiž potřebovala hlavně slyšet ujištění, že čin jejího syna měl smysl a že nezemřel zbytečně. Matka Jana Palacha navštěvovala Burešovou často i doma.

Díky zastupování matky národního hrdiny se advokátka po téměř půlstoletí dostala do povědomí mladší generace. Film Hořící keř z roku 2013 vypráví právě o tomto případu. Pro ústřední roli statečné advokátky vybrala polská režisérka Agnieszka Hollandová herečku Tatianu Pauhofovou.

Byť byla Burešová poslední roky svého života upoutána na lůžko a nemohla se zúčastnit premiéry filmu, snímek viděla a ocenila, jak okolnosti popisuje. Sebekriticky však tvrdila, že hereččiny krásy nikdy nedosahovala. Podle vzpomínek jejího manžela o své vizáži mluvila jako o „kaštanu na špejli“.

Dáma v čele spravedlnosti Dagmar Burešová byla první ženou ve vysoké politice po roce 1989. Už v prosinci toho roku ji Občanské fórum vyslalo do čela ministerstva spravedlnosti. V červnu 1990 se po prvních svobodných volbách stala předsedkyní České národní rady. V čele zákonodárného sboru působila dva roky.

Jako politička iniciovala především zákon o mimosoudních rehabilitacích a též se zasazovala o velký lustrační zákon – zveřejnění jmen příslušníků StB. To mělo omezit vliv komunistických struktur na polistopadový vývoj.

Na základě žádosti od příbuzných popravené političky a právničky Milady Horákové se ale také postarala o vydání dopisů, jež Horáková napsala před svou popravou.

Posledním velkým politickým zápasem Dagmar Burešové byly stovky hodin jednání o rozdělení Československa. Podle vzpomínek bývalého premiéra Petra Pitharta měli s Burešovou na rozdělení státu stejný názor, ale „boj o Československo tehdy prohráli“. Právnička poté politiku opustila navždy. Vrátila se k advokacii, kde působila do roku 2008.

Celý život strávila s manželem Radimem Burešem, pediatrem, za něhož se provdala, když jí bylo jednadvacet. V roce 2002 jí prezident Václav Havel udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. V roce 2007 vstoupila za celoživotní přínos spravedlnosti do právnické síně slávy.

Když LN letos na podzim uspořádaly ojedinělou anketu Právník století, vyhrál Otakar Motejl, Dagmar Burešová se umístila na čtvrtém místě.