Soumrak obrů v basketbale?
Basketbaloví kolohnáti se v posledních letech musejí přizpůsobovat atletičtějšímu stylu hry.
Hvězdy, které začínaly v padesátých letech sport pod bezednými koši popularizovat, by dnes nevěřily vlastním očím. Změnil se téměř k nepoznání. Byli to právě vysocí hráči, nazývaní v basketovém žargonu pivoti, kteří tehdy a v dalších desetiletích hře dominovali. Nebylo se čemu divit, pravidla a styl tehdejšího basketbalu jim velmi nahrávaly. Oproti jeho současné podobě se role hráčů nesmírně proměnily, některé změny pravidel od základů překopaly schéma hry.
Ve sportu, kde se máte trefovat do koše umístěného ve výšce 305 centimetrů, přirozeně od počátku hráli důležitou úlohu vysocí podkošoví hráči. První znejistění jejich role přišlo v roce 1954 (průměrná výška v NBA tehdy byla 193 centimetrů, dnes je průměr o osm čísel výše), kdy bylo v zámoří poprvé zavedeno pravidlo 24 vteřin. Kvůli tomu měl tým od doby, kdy získal míč, 24 sekund na to, aby vystřelil. Hru to výrazně zrychlilo, podle některých toto pravidlo dokonce NBA zachránilo. Do té doby totiž mohl vedoucí celek kontrolovat míč neomezeně dlouho a jedinou možností jeho soupeře bylo faulovat.
To vysokým hráčům vyhovovalo. Méně se střílelo, padalo méně bodů. Poslední sezonu v NBA, ve které nebyl limit na střelu zaveden, týmy v každém zápase daly průměrně 79 bodů. Každý pokus vpravit míč do obroučky tak byl o něco cennější. I proto se vyplatilo dát míč vysokému hráči, který operoval blízko koše, a měl proto nejlepší šanci na skórování. Trojbodová čára totiž tehdy ještě neexistovala.
Nutnost trojek
A tak týmy sypaly útoky jeden za druhým přes své podkošové hráče. Průměr nastřílených bodů týmem za jeden zápas vzrostl během jediné sezony na 93 bodů. Tréninkové metody ještě nebyly na takové úrovni a po palubovkách nepobíhaly skákající mašiny jako dnes. Pod koši si tak nerušeně operovali obři, kteří tehdy měli klidně třeba „jen“dva metry, což je dnes výška běžná pro křídelníky i řadu rozehrávačů.
Anketa o nejlepšího hráče soutěže, vyhlašovaná po konci každé sezony, byla kategorie zcela zasvěcená pivotům. Mezi lety 1955 až 1980 se rozdalo pětadvacet takových ocenění a třiadvacet z nich připadlo právě podkošovým hráčům. Od té doby už se to povedlo jen dvanácti dlouhánům, posledním z nich byl přitom v roce 2007 německý „Dirkules“Nowitzki, jehož hra už ale nebyla založená na fyzické dominanci – místo toho střílel přesně i zpoza trojkového oblouku.
Že se soumrak velkých mužů v basketbale dá začít sledovat od roku 1980, je docela symbolické. Právě s sezoně 1979/1980 byla totiž poprvé zavedena tříbodová střela. Ne že by se ale atleti na palubovkách najednou zbláznili a zkoušeli jednu trojku za druhou. Ještě v dané sezoně nejčastěji zpoza trojkové čáry ohrožovali koš hráči celku San Diego Clippers, a to zhruba sedmkrát za zápas. Tým přitom skončil až šestnáctý, takže kulometná palba za tři body ještě neplatila za dobrou taktiku, zvláště když úspěšnost tehdy většinou nepřesáhla ani 30 procent.
Postupme nyní o osmatřicet let dopředu a ocitneme se zpět v roce 2018. V minulé sezoně už jako bychom se pohybovali v úplně nových dimenzích dalekonosné střelby. Stačí se podívat i na týmy, které se o trojky pokoušely nejméně – v Minnesotě vystřelili zpoza perimetru průměrně 22,5 pokusu za utkání. Stále tedy asi třikrát víc než před dekádami ostrostřelci průkopníci ze San Diega. A co víc – nejlepší celky soutěže si troufnou i na vysoko přes třicet trojek za zápas, jedno z nejlepších mužstev minulé sezony Houston dokonce 42.
Je jasné, že vysocí hráči, u nichž je cit pro střelu snad i kvůli velkým dlaním mnohem méně samozřejmá dovednost, z tohoto trendu zrovna neprofitují. V moderní NBA navíc platí i další pravidla, která pole působnosti pivotům zmenšují. Ve vymezeném území okolo koše už hráči nesmí stát déle než tři vteřiny, a to během útoku i obrany. Přirozený habitat podkošových hráčů se tak posouvá dál a dál od desky a obroučky.
Podobně jako zvířata vytlačovaná ze svých obydlí se ale i pivoti začali přizpůsobovat. Dnešní podkošové hvězdy už zdaleka neumí jen to, co jejich předchůdci. Hráči jako Anthony Davis, Joel Embiid či DeMarcus Cousins jsou velmi atletičtí a obratní, především to ale s míčem umějí mnohem lépe. Všichni zmínění jsou velmi nebezpeční i za trojkou, nebojí se driblinkem obcházet soupeře, díky své rychlosti a při nájezdech pod koš sbírají asistence, když svým spoluhráčům posílají přesné přihrávky do volných pozic.
Srbský mág Nikola Jokič to se svými 213 centimetry dotáhl dokonce k číslům, za která by se nemuseli stydět ani rozehrávači. K průměrným osmnácti bodům a deseti doskokům přidává ještě sedm asistencí, a tvoří tak většinu ofenzivy svého týmu.
Vize: bezpoziční basketbal Fanoušci ale v současnosti milují především malé mrštné hráče, se kterými se přece jen ztotožní lépe než s jedním procentem populace, které tvoří více než dvoumetroví obři. A ti tak musí své dovednosti trpělivě pilovat a pilovat. Ne nadarmo už tak spousta basketbalových expertů predikuje, že se brzy dočkáme „bezpozičního“basketbalu. Po hřišti bude pobíhat deset plejerů, jejichž výška bude oscilovat mezi 200 až 215 centimetry a každý z nich bude umět v podstatě vše. Tak jako fenomén této generace LeBron James.
Tradičním dvojicím malého rozehrávače a robustního pivota, které jsme vídali ještě na přelomu milénia, už tak nejspíš odzvonilo. Místo toho jsou tu relativně malí Stephen Curry (191 cm) a James Harden (196 cm), kteří běžně vystřelí jedenáct trojek za zápas.
Ale pozor, těmhle šikulům už pivoti začínají šlapat na paty. A až se vysocí muži naučí vypilovat všechny dovednosti stejně dobře, zaujmou jejich místo zase oni.