Ohlédnutí kupředu
Poslední Poslední slovo, to už je něco! Je to něco jako superposlední nebo poslední na druhou. Poslední moje a poslední vůbec. Doba miluje superlativy, a nebylo by tedy divu, kdyby o superposlední slovo byla mezi autory pranice. Naštěstí je tu pravidlo dne a já mám pondělky a nikdo mi nemůže moje superposlední slovo vzít.
Když poslední, mělo by být bilanční. Loučím se s rokem 2018 s vděkem. Vzpomínali jsme v jeho průběhu na kdeco, na dobré i na zlé. Zvláště pak připomínání vzniku Československa bylo důstojné i radostné a bylo bez trpkosti.
Sloužil jsem na vojně v Bratislavě a tam jsem jednou potkal starého pána, pamětníka vzniku republiky – tehdy od vzniku republiky uplynulo méně let, než mě teď dělí od doby, kdy jsem byl na vojně.
Vyprávěl mi o nadšení Slováků pro společný stát a taky o jejich vděku za to, jak Češi pomáhali. A že pomáhali! Zvlášť oceňoval pomoc při vzdělání slovenské inteligence. Mladí Slováci odcházeli studovat do Prahy, tam studovali, a když vystudovali, vrátili se domů. No a na všech místech, kde se požadovalo vzdělání, už seděl nějaký Čech. „Tak to všechno špatné vzniklo,“uzavřel ten pamětník svůj exkurz do minulosti.
Ono to jistě nebylo úplně tak, ale něco pravdy na tom jeho pohledu bylo. Ale tyto a podobné věci se při oslavách stého výročí vzniku republiky nepřipomínaly.
Zanaříkali jsme si nad osmačtyřicátým a hlavně nad osmašedesátým. Ten první dějinný milník jsem už fyzicky zažil, ale to jsem si ještě dokázal cucat palec od nohy. Osmašedesátý mě zastihl už v rané dospělosti. Poslouchal jsem letos ty nářky a pozoroval sypání popela na hlavu, že ta normalizace přišla tak rychle a tak snadno. Připadl jsem při tom na postřeh možná pošetilý, nicméně zbavit se ho nemohu.
Že ten Gorbačov tak či onak na pražské jaro navázal a pokusil se o to, co Brežněv v Československu zatrhnul, tedy o reformu zevnitř. On tomu neříkal socialismus s lidskou tváří, on mluvil o přestavbě, ale v jistém smyslu šlo o totéž. Že to nedopadlo, je jiná věc, respektive: dopadlo, ale zcela jinak, než si představoval. A bůh ví, jak by se vyvíjela paralelní historie poté, co by se Češi a Slováci postavili okupačním vojskům a postavili barikády a bojovali v Bratislavě i v Praze a Brně a Ostravě a všude, dům od domu, jako hrdinové, jako ti lvi z Nerudovy básně. Napadlo by Gorbačova přemýšlet o reformě? A kdyby napadlo, našel by odvahu ji prosazovat?
Úvahy o tom, jak to všechno bylo a nebylo v roce 1989 a co tomu předcházelo, toho si užijeme v nastupujícím roce víc než dost, až nám to poleze krkem. Ale přežijeme to, stejně jako jsme přečkali oslavy v roce, který byl v úhrnu úspěšný, ozářený prosperitou i sluncem nebeským. Aby byl úspěšný a především radostný, od chmur a starostí co možno nejvíce oproštěný, to vám i sobě přeji z upřímného srdce. ONDŘEJ NEFF