Zpátky na startu
Blízký východ se vrací do doby před sto lety
Zpráva o americkém odchodu ze Sýrie možná není příčinou, ale jen příznakem hlubšího procesu. Dosud jsme slýchali hlavně nářky na neblahý staletý vliv západních mocností v široké oblasti Orientu. Nadcházející epochu možná bude charakterizovat mnohem větší role místních hráčů. Špatnou zprávou pro Araby je, že otěže bude znovu držet někdo jiný.
Zvláště patrné je to právě při pohledu na Sýrii. Tím, že Washington stáhne své vojáky, zbaví se posledního prostředku, jak spolurozhodovat o budoucnosti této země. Evropané tak učinili už dřív, když prohlásili, že se nebudou podílet na rekonstrukci země, pokud nebudou naplněny jejich politické požadavky vůči Asadovi.
Stará láska
Kdo tedy nastoupí místo západních imperialistů a kolonialistů? V posledních letech se nejčastěji mluvilo o konfliktu sunnitů/Arabů a šíitů/Íránu jako hlavním lomu současného Blízkého východu. Další vývoj možná bude formovat spíše rivalita mezi Tureckem a Íránem.
Jde vlastně o návrat k modelu, který existoval po staletí až do rozpadu Osmanské říše. Turkům se podařilo podrobit si Araby, ale ne Peršany, tyto dvě mocnosti pak stály proti sobě a i dnes má jejich soupeření geografickou logiku. Arabské území, složené zejména ze států bez silné státní ideje, mezi nimi leží jako kořist.
K tomu se přidává střet náboženský. Prezident Erdogan se stále více přehrává do role vůdce všech muslimů, nejen na Balkáně, ale třeba i v Indii. Tím se ovšem snaží převzít úlohu, kterou pro sebe nárokuje už od roku 1979 část íránské náboženské elity. V budování vzájemného napětí však bude asi stejně hlavní úlohu hrát staré dobré soupeření o prestiž, zdroje a území.
V tureckých elitách se stále častěji ozývá volání po revizi prý nespravedlivého uspořádání po první světové válce. Turecká republika má prý přirozený nárok na oblasti, které vlivem západního vměšování připadly Sýrii a Iráku. Teď jsou tyto státy oslabeny a Turecko se zcela logicky domnívá, že nastala zvláštní příležitost situaci revidovat.
Na cestě do Damašku
Jenže za impérium se už dávno považuje i Írán, který proniká do všech blízkých arabských zemí, které tomu nekladou dostatečný odpor. Týká se to i Iráku, který už neobnovil své velmocenské postavení, ale i Libanonu, části palestinských organizací a podobně. Perlou íránské koruny byla už před rokem 2011 Sýrie – ale tu si chce do svého diadému aspoň zčásti zasadit i Erdogan.
Tím, že Američané ze severovýchodní Sýrie odcházejí, toto soupeření ještě vyhrotí. Vpouštějí Turky východně od Eufratu, což možná přiměje syrské Kurdy k alianci se syrskou vládou, zprostředkovaně i Íránem. Současně se USA vzdávají schopnosti kontrolovat dění při syrsko-irácké hranici, kde dosud operuje Islámský stát.
Zároveň to ovšem naplní záměr Teheránu vytvořit souvislou zónu pod vlastním vlivem sahající až do Středomoří. Íránská mocenská elita, navzdory sankcím, domácím hospodářským problémům a nespokojenosti mladé generace, evidentně považuje své mezinárodní ambice za součást svého smyslu, nebo za nástroj svého přežití. Změnu kolizního kurzu s Tureckem tedy není možné čekat.
Tím, že Washington stáhne své vojáky ze Sýrie, zbaví se posledního prostředku, jak spolurozhodovat o budoucnosti této země
Zrada zrad
Nová situace má ještě další zajímavé aspekty. Jedním je náhlý konec kurdských snů o emancipaci. Krátce poté, co se o samostatnost neúspěšně pokusili ti iráčtí, přicházejí o svou příležitost ti syrští.
Západu to klade zajímavou otázku: je ochoten připustit ztroskotání kurdských plánů, a přesto si udržet rétoriku morální síly? Američané i Evropané například dlouhodobě investují značné úsilí do podpory palestinské nezávislosti, ačkoli ta bude pravděpodobně nedemokratická a islamistická. Proč tak snadno opouštějí Kurdy a jejich epochální experiment, který počítal s volbami, rovností mužů a žen a sekulárním státem?
Jiným výrazným rysem je další prohloubení krize arabské politiky. Obě velmoci, které si chtějí dělit vliv v Sýrii, Turecko i Írán, jsou nearabské státy. Úspěšně vnucují arabským vládám svou vůli, příkladem je opětovné přijetí Sýrie Baššára Asada do Ligy arabských států. Vyloučila ho už v roce 2011, od té doby stačil spáchat rozsáhlé zločiny na vlastním obyvatelstvu a stát se ještě více nástrojem íránských plánů s arabským světem.
Ve všech těchto procesech hraje nějakou úlohu Rusko. Na něj se budou muset Turci a Íránci obracet, aby zabránili vyhrocení konfliktu. S Rusy se budou muset koordinovat Kurdové i Izraelci. Moskva také úspěšně unesla syrský mírový proces ze Ženevy do Astany. Vlastně i to má také svou logiku, která nesouvisí jen s americkým odchodem. Vrací-li se Blízký východ před 1. světovou válku, pak do úplného obrázku patří i ruská bota vložená do všech dveří, které se pootevřou.