Převaha prázdnoty
Některé projevy si užívají hlavně jejich autoři
Čekali jste, že novoroční projevy druhého a třetího nejvyššího ústavního činitele nás inspirují, nadchnou či přinutí k hlubokému zamyšlení? To jste si raději měli přečíst nějakou pohádku a nespoléhat na výrobky politického provozu.
Buďme však spravedliví, jak Jaroslav Kubera, tak Radek Vondráček mluvili pozitivně a snažili se nás povzbudit. Každý po svém a trochu jinak. Je správné, když občanstvo slyší od politiků, že jsme normálním státem a nikoli jen věčné opakování soustavy výtek a nářků. Například když jedna strana tvrdí, že tu „všetci kradnú“, a druhá, že jsme ostudou Evropy. Je správné, když se vysoký představitel ANO zastane parlamentu v tom smyslu, že zdlouhavé „žvanění“je v něm nezastupitelné, čímž vzkáže cosi podstatného svému předsedovi Andreji Babišovi.
Jaroslava Kuberu funkce nezměnila, i jako šéf Senátu zůstal ve zkratce řečeno komunálním kverulantem. Je přinejmenším zvláštní, že se zastal víc než milionu „dehonestovaných“kuřáků, kteří se mohou cítit omezeni v konzumaci, ale nerozebral šířeji obří problém jiného milionu lidí, těch, které tíží exekuce. A omezení kuřáků je vpravdě směšné ve srovnání s tím, jak mají zkažený život ti, na které dolehl exekutorský byznys. Kuberovu propagaci učňovského školství či názory na GDPR lze brát jako politický názor, ovšem tvrzení, že nám politická korektnost brání v obdivování krásy žen, je čistým nesmyslem.
Radek Vondráček promluvil za sněmovnu jako snaživý učitel, zdlouhavě opakoval známé poučky, citoval Masaryka i Lincolna, avšak nic nového vlastně neřekl. Jeho projev zabral dvojnásobek času projevu Kuberova, ale o mnoho víc jsme se nedozvěděli.
Nastalý trend, kdy každý vysoký ústavní činitel si dělá nárok na svůj sváteční projev, zjevně nepovede k ničemu pozitivnímu, jen se rozhojní nabídka zapomenutelných řečnických cvičení. Anebo vlastně posun vidět můžeme. Pokud mimo jediného prezidentova vánočního projevu budeme mít napříště tři a třeba s rozhovorem s premiérem dokonce čtyři bilanční útvary, prezidentův projev ztrácí na váze, exkluzivitě i případné škodlivosti. Nabídka je pestřejší a někdo by možná dodal i demokratičtější. Problém těchto projevů spočívá ve skutečnosti, že jsou nám adresovány proto, že je autoři mohou pronést, a nikoli proto, že nám mají co říci.