Rok bilancování
Osmičkový rok máme za sebou. Dle očekávání v něm dominoval rok 1918. Připomínání historických událostí se řídí logikou kulatých čísel, v níž platí, že kulatější bere. A stovka je něco na způsob trumfového esa – vyšší karta ve hře není.
Navíc události let 1938, 1948 a 1968 chápeme jako nehody a počátky vychýlení z příznivé trajektorie. Nehody způsobené řidiči silnějších aut, kterým jsme se nemohli vyhnout, i kdybychom náhodou řídili lépe. Připomínat ponížení, vztek a trauma, to k malému národu patří, ale není to moc povznášející. Oč příjemnější je ten rok 1918, kdy díky souběhu dějinných okolností a našemu velkému úsilí bylo vznikem státu završeno národní obrození!
Pozoruhodné je, jak moc byly oslavy sta let republiky „historické“. Díky mnoha zajímavým výstavám a knihám jsme měli možnost přenést se v čase zpět a znovu prožít velké příběhy zakládání státu. Ale téměř nikdo neuvažoval o tom, jací jsme dnes a co chceme dokázat v dalším století. Máme jako národ a jako stát nějaký program, klademe si nějaké cíle, nebo chceme jen tupě přežívat a doufat, že další dějinný karambol se nám vyhne?
Osmičkový rok máme za sebou, přichází rok devítkový. Které výročí bude dominovat, je dopředu jasné. A je také zřejmé, že připomínky roku 1989 budou mít jiný charakter než oslavy roku 1918. Bilancování se nevyhneme už proto, že třicet let je relativně krátká doba a máme spoustu srovnatelných dat, která nám v případě roku 1918 scházejí. Navíc tu třicet let vládne – z naší svobodné vůle – jeden „režim“.
Nelze pochybovat o tom, že dnes žijeme – většina z nás, i když ne úplně všichni – lépe a radostněji než na sklonku vlády komunistické strany. Ale stále žijeme hůře, než bychom sami chtěli a než jsme si v roce 1989 představovali, že za třicet let budeme. Listopadová hesla o dohnání „vyspělého Západu“jsou dnes stejně prázdná jako před třiceti lety. Průměrný český plat, na který většina lidí nedosáhne, je stále nižší než minimální mzda v zemích, s nimiž bychom se rádi srovnávali. Český středoškolský učitel bere méně než pomocná síla v německé nebo francouzské kuchyni. A i když použijeme pro srovnání šidítko „parity kupní síly“– na jednotném evropském trhu dost absurdní veličinu – dělí nás od sousedů propast.
Připočtěme k tomu, že český stát selhává v mnoha svých funkcích, vymahatelností práva počínaje a výstavbou a údržbou dopravní infrastruktury konče. Těch 3770 metrů nové dálnice za rok 2018 nepotřebuje další komentář. Ale vyžaduje další otázky: jak je něco takového možné, když na dopravní stavby čerpáme stamiliardy korun z evropských fondů a každá vláda označuje výstavbu dálnic za svou prioritu?
Snad se tedy v roce 2019 dočkáme nejen vzpomínek veteránů Listopadu, ale především přesné a nemilosrdné analýzy posledních třiceti let. V čem jsme selhali a proč?
Bilancování se nevyhneme už proto, že třicet let je relativně krátká doba a máme spoustu srovnatelných dat, která nám v případě roku 1918 schází. Navíc tu třicet let vládne – z naší svobodné vůle – jeden „režim“.