Kulturní válka
Uvnitř západní společnosti probíhá konflikt o podobu demokracie. Hlavní zbraní je strach
První den roku 2019 přinesl kromě bodře plácajícího strýce Kubery z Teplic a slohově-rétorického cvičení na téma „Já, demokracie a Masaryk“od advokáta Vondráčka z Kroměříže jednu zajímavou zprávu: server iRozhlas zveřejnil výsledky průzkumu agentury Median o tom, čeho se zdejší lidé bojí. Je to zpráva nejen zajímavá, ale i důležitá, neboť se týká živného roztoku současné politiky. Ta, nakažena populismem, se až příliš často napájí vyvoláváním strachu a rozdmýcháváním obav, jež jsou pro ni důležitější než ideje. Jinak řečeno, strach je v ní důležitým prvkem, ať už v rukou těch, kdo ho vyvolávají, nebo těch, kdo mu musí čelit. Fráze „nestrašte lidi“je v politických debatách jednou z nejfrekventovanějších. Je jednou z klíčových součástí toho, co někteří pozorovatelé, zejména zprava, nazývají politický kýč.
Jak stojí ve zprávě, na poli strachu došlo ke změně. „Ukázalo se, že v posledních letech podle mínění obyvatel Česka roste hlavně závažnost hrozeb spojených se změnami klimatu. Naopak terorismu se bojí méně lidí než v minulosti.“Číselně vzato, „nedostatek pitné vody“a potažmo změny klimatu považuje za velmi závažnou hrozbu 60 procent dotázaných, „útoky tak zvaného Islámského státu v Evropě“a potažmo migraci z Blízkého východu a Afriky 53 procent dotázaných. V předchozích letech přitom měli Češi významně větší strach z teroristů a migrantů než ze změny klimatu a sucha, to bylo dokonce považováno za spíše marginální.
Potíže s interpretací
Výsledky průzkumu lze přirozeně interpretovat na více způsobů. Lze je odmávnout s tím, že odrážejí jen témata momentálně živená médii, včetně těch sociálních. V roce 2018, na jehož samém konci byla data sbírána, moc nepršelo. Média byla plná headlinů o vyschlých studních a o obilí s chuďoučkými klásky, zatímco náklaďákem do davu lidí žádný islamista nevjel. Francouzské žluté vesty sice parádní pouliční nepokoje vyvolaly, avšak byly jaksi naše, domácí, křesťanské, tudíž přijatelné. Kdyby však auta zapalovali přivandrovalí islámští mladíci se smartphony a došlo i na nějaký ten výbuch, nejspíš by klimatické změny sice dosáhly vysokého skóre, v čele vážných nebezpečí by však nestály.
Průzkum však můžeme, a soudím, že bychom měli, interpretovat nejen jako reflexi momentálních událostí, nýbrž i jako odraz dlouhodobějšího dělení západní společnosti, k níž si Česko v roce už třicátého výročí pádu sovětského bloku troufám přiřazovat. V posledním minimálně desetiletí je v různých nuancích dělící hranou společnosti zejména právě vztah k tématům klimatickým (jehož je nedostatek vody součástí) a migračním (s nímž si úzce spojujeme islámský terorismus). Platí to nejen pro západ evropský, ale – jak ukazuje pojetí prezidentského úřadu Donaldem Trumpem – i pro Ameriku.
Což o to, společnosti kromě jejich revolučních fází dělí celá řada témat odjakživa, málokdy však tak zásadně, aby se mluvilo tak často a tak vážně jako dnes o společnosti už rozdělené, neschopné vzájemné komunikace, jejímž cílem je dosažení konsensu. Dnešní stav už není „my a oni“, proměňuje se stále víc v „my versus oni“, mluví se o kulturní válce nikoli mezi civilizacemi, ale uvnitř civilizace západní.
Protivníky v této válce čím dál častěji symbolizují na jedné straně právě klimaskeptici, kteří odmítají vliv lidské činnosti na globální klima a kteří se často prolínají s těmi, kdo se obávají migrace a uprchlíků. Na druhé straně pak klimalarmisté, jak jsou těmi prvními nazývání ti, kteří by rádi vliv člověka na globální klima co nejvíc omezili a kteří se rovněž často stavějí k migračním hrozbám tak laxně, že jsou nálepkováni jako vítači.
Současná válka svědčí populistům a autokratům, jejichž cílem je nikoli společenský konsenzus, ale jen totální vítězství nad liberální demokracií
Přepólování pojmů
Základní zbraní této války je manipulace se strachem a s tím související názorové kroužkování protivníků. Dlužno říci, že prvně jmenovaná skupina (klimaskeptici) je v něm mnohem ofenzivnější i vynalézavější a dokázala obratně přepólovávat významy slov i celých frází. Její protivníci jsou tak mimo jiné označováni za progresivisty, multikulturalisty, u nás pravdoláskaře a sluníčkáře, tedy výrazy tradičně vnímanými jako pozitivní. Dnes však mají vyvolávat když ne strach, tak alespoň obavy.
Nejnověji do výzbroje kulturní války přibyl pokus o přepólování pojmu „liberální demokracie“, tedy způsobu uspořádání západní společnosti, který má na svědomí víc než sedmdesát let trvající hospodářsky nejúspěšnější etapu dějin, nebývalý rozkvět individuálních svobod i sociální spravedlnosti či ztroskotání komunismu. Podaří-li se to, bude to vskutku bizarní vítězství myšlenky nad rozumem.
Současná kulturní válka, jako ostatně každá válka, neobyčejně svědčí populistům a voleným autokratům, jejichž cílem je nikoli společenský konsenzus, ale jen totální vítězství, kromě jiného s pomocí strachu, právě nad liberální demokracií. O ni půjde nejen v tomto roce, ale i v těch dalších nejvíce.