Co nám ukázaly pootevřené dveře rozhlasu
OČeském rozhlase se nepíše. Přitom každá domácnost povinně sype peníze do jeho kasy, rozhlas je tedy vpravdě veřejnou záležitostí. A o jeho směřování a úrovni se mluvit a psát má. Neprodloužení smlouvy šéfredaktorovi stanice Vltava Petru Fišerovi bez náležitého vysvětlení a debaty je letos třetí kauzou (kauzy Janka Kroupy a „porna“na Vltavě), která prosákla do médií a pootevřela dveře budovy ve Vinohradské 12. Dává příležitost podívat se na to, co se v rádiu vlastně děje.
Třetí kanál veřejnoprávního Českého rozhlasu, Vltava, je specifický. Má zprostředkovávat veřejnosti kulturní bohatství v celé šíři a rozmanitosti nejen národního dědictví a současné živé kultury, ale i kultury světové. Jednoduše řečeno naplnit programově kvalitní artovou stanici, jakou mají všechna významná evropská rádia.
Je jasné, že takové zadání necílí na mainstreamové publikum, tomu jsou určeny jiné stanice. Vltava vždy oslovovala jen část populace (její počet se příliš nemění), která má větší programové nároky a nechce u rádia jen odpočívat. Z podstaty média, které si veřejnost platí, mají i ta dvě/tři procenta populace na svou stanici právo. V tomto ohledu by bylo spíš na místě podívat se na čísla poslechovosti „rodinné“stanice Dvojka, která je určená většinovému posluchači a léta hledá nové, modernější programové schéma. Tolik k tomu, jak oprávněný je požadavek zvyšování poslechovosti právě na stanici Vltava.
Co je mnohem podstatnější než grafy denního poslechu, je proměna posluchačů, kteří hledají svůj kanál jinde než tradiční publikum zvyklé sedět v určitou dobu u přijímačů. To dlouhodobě ubývá (celosvětový trend), a proto je zásadní zprávou, že se k Vltavě začala hlásit mladší generace. Proměňuje se i způsob, jak a kde lidé rozhlas poslouchají. Internet, mobilní aplikace i-radia i webové prezentace živého i archivního vysílání skvěle fungují a snad k nim časem přibudou ve větším měřítku i podcasty. Tam se nacházejí zajímavá čísla!
Poslušnost na prvním místě Ztráta důvěry a nedostatek loajality jsou hlavními výtkami generálního ředitele. Odmyslíme-li si osobní averze, které se v rádiu často pletou do profesních vztahů, jde jednoduše o poslušnost. Lidí, kteří jsou kritičtí nebo mají jiný názor, se management rádia bez vysvětlení zbavuje. Většina zaměstnanců si proto své názory nechává pro sebe.
Jestliže médium, jehož prvotním úkolem je komunikace, právě v tomhle bodě selhává, je to zásadní chyba. Veřejnoprávní role se manifestuje výhradně svobodnou a otevřenou diskusí. Díky debatě může veřejnost lépe porozumět tomu, v čem žije a co se jí dotýká. Zvláště v době, kdy falešné zprávy infikují veřejný prostor a posilují nenávistné názory a nálady.
Za zmínku ještě stojí, jakou roli v celé kauze hraje Rada Českého rozhlasu jakožto orgán, jehož prostřednictvím se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu média. Místopředseda Rady Miroslav Dittrich v rozhovoru na DVTV opakovaně zdůrazňoval, že veškerá rozhodnutí, včetně těch personálních, jsou v kompetenci generálního ředitele, a ten že dělá všechno správně, rádio funguje, lidé jsou spokojení. To, že se část posluchačů, o které by stanice měla stát, nesouhlasně ozývá, bagatelizoval, podle něj se toho „moc nestalo“. Pro Radu je zřejmě mnohem podstatnější řešit vulgarismy v uměleckých dílech, na které si stěžují útlocitní posluchači žijící v nějakém jiném vesmíru. Otázku, zda náhodou nestojí Rada na straně stávajícího managementu, Dittrich klasifikoval jako směšnou. Osobní názor na nic neměl.
Ano, vše je v kompetenci generálního ředitele. Vypsání interního konkurzu je ale nepovedený kompromis, jak nejmenovat nového šéfa Vltavy bez „soutěže“a přitom získat někoho, „kdo bude jedním z nás“, a bude tedy loajální. Neloajální ale zůstanou všichni ti, co od rádia očekávají skutečnou veřejnoprávní službu. Dveře budovy ve Vinohradské 12 se konečně otevřely. Tak je nenechme zase zabouchnout.