Jsme ve válce se svým stylem života
Jako filmař se islandský divadelní režisér a herec Benedikt Erlingsson (* 1969) představil světu tragikomedií O koních a lidech. Jeho druhý film Žena na válečné stezce mu loni v květnu vynesl pozvání na festival do Cannes a nyní také na přehlídku severského filmu Scandi, která se od zítřka koná v Praze a dalších čtrnácti českých městech.
LN Hlavní hrdinkou vaší novinky je padesátnice bojující za záchranu přírody proti systému. To zní jako islandská verze nedávného polského snímku Přes kosti mrtvých. Znáte ho?
Ne! Musím se na něj podívat. Člověk proti systému je samozřejmě téma použité už v mnoha filmech. Pořád je ale aktuální. Ocitli jsme se ve válce sami se sebou, se svým západním způsobem života. O oceány a vzduch se máme starat jako o své děti, musíme je chránit. Zatím ale říkáme, že jejich znečištění je problém producentů plastů a podobně. Musíme pozornost obrátit k sobě, konzumentům.
Sám vím, že změna způsobu života je těžká, je k ní potřeba nějaký vzor. Protagonistka filmu Halla si bere příklad z Nelsona Mandely nebo Gándhího, ikon nenásilného hnutí, které opravdu s něčím dokázalo hnout. Symbolický protest ale nestačí, musí se k němu přidat ekonomický tlak. Protest musí být proveden natolik chytře, aby stát přišel draho. Sabotáže, jaké provádí Halla ve filmu, jsou trochu drsný příklad, nějaká síla je ale nutná.
LN Za roli Hally získala herečka Halldóra Geirhardsdóttir nominaci na Evropskou filmovou cenu. Počítal jste s jejím obsazením rovnou?
Znám ji od dětství, je skoro jako moje sestra, často spolu pracujeme na divadle, věříme si osobně i profesně, přesto mě hned nenapadla. Obsazování Hally pak bylo takové hledání něčeho, co máte před sebou.
LN Znáte podobně rozhodné a nekompromisní ženy jako Halla?
Celá její postava přirozeně vyšla z prostředí, v němž žiju, nevymyslel jsem hlavní hrdinku ženu, abych byl politicky korektní. Na Islandu byly a jsou ženy aktivní, politicky i ekologicky. Za časů sufražetek ženy zachránily vodopády, nyní se naše pop star Björk stará o národní parky.
LN Vy jste se prý kdysi také aktivně účastnil ekologických protestů.
Když mi bylo asi osmnáct, připoutal jsem se na pár dní k velrybářské lodi. Bojovali jsme proti lovu velryb. OSN ho tehdy zakázala, ale islandská vláda našla způsob, jak to obejít – říkala tomu vědecký lov. Přitom velryby lovila jedna společnost, která jejich maso prodávala Japoncům. V médiích nás tehdy zničili, vadilo jim, že protestujeme proti našemu národnímu právu využít si moře po svém. To byla dobrá lekce ve fungování médií.
LN Dnes protestujete pomocí média, filmu.
Doufám, že Žena na válečné stezce vyvolá debatu. Potřebujeme ji. My jsme možná poslední generace, co se změnou klimatu může něco dělat. Což už samo o sobě zní apokalypticky. Podle klimatologů ale hrozí vzestup průměrné teploty až o 11 stupňů, což je změna za hranou existenčního ohrožení. Musíme jednat rychle, jenže na to je třeba změnit myšlení.
LN Zajistil jste, aby natáčení vašeho filmu bylo ekologické?
Snažili jsme se. Bylo to tedy těžké. Už jen obejít se bez vody v plastových lahvích. Teď tu u rozhovoru pijeme espresso, jehož každá kapsle v sobě obsahuje gram hliníku. Což je velmi drahý materiál s velkou uhlíkovou stopou. Musíme najít lepší způsob žití. A musíme to začít křičet. Vědci už od 60. let vědí, co dělá uhlík v atmosféře. Ale podívejte dnes na Ameriku a politiku toho člověka, jehož jméno nebudu ani vyslovovat.
LN Sabotáže, které provádí Halla, vidíte jako cestu?
Beru ten film trochu jako pohádku. Nicméně Halla nikomu neubližuje, vyvíjí ekonomický tlak. Existuje velký rozdíl mezi sabotérkou a teroristkou. Na druhou stranu Halla prohlašuje, že účel světí prostředky, že nad zákony státu stojí jiný zákon, stojí na válečné stezce a je ochotná se obětovat. To není v určitém směru zas tak vzdálené od teroristů, kteří také dělají ze svého pohledu dobrou věc a obětují se za to, čemu věří. Řada lidí chce změnit svět, využít svůj život k něčemu hodnotnému, dát mu smysl. Někdy to může být nebezpečné. Doufám, že můj film nikdo nebude vnímat jako propagandu. Má vyvolávat otázky.
LN
Na to, že téma ekologie vnímáte tak silně, o něm ve svém filmu dokážete vyprávět dost s humorem.
Jsem prostě takový druh vypravěče. Nechci jen působit bolest. Možná jsem taky moc povrchní na to, abych šel do hloubky. Musím se u práce i bavit. LN V Cannes, kde měl film premiéru, jste se bavil?
Bylo to tam moc hezké. Je to velký supermarket, Mekka konzumní kultury. V Cannes se utrácejí a marní peníze. Festivaly jsou ale důležité. Když převzaly moc států rozhodnout, který film budou promítat, osvobodily spoustu filmařů jako Tarkovského či Íránce. Umožnily, aby doma nenáviděné filmaře mohl svět milovat.
LN Pro vás jako Islanďana tohle asi není problém.
Ne, cestu mého filmu do Cannes podpořila i ministryně kultury z politické strany, která nejvíc usiluje o industrializaci Islandu. Jsme jako rodina, co spolu nesouhlasí. Dokonce nás podpořila i jedna pojišťovna, což bylo od nich odvážné. Nebo chytré, možná si myslí, že na promování filmu o sabotáži by mohla vydělat.
LN Z toho by mohl vzniknout dobrý filmový slogan.
Tak je třeba film nějak prodat. V tomhle není sex, vražda ani záhada. I když tam jsou aspoň drony, vrtulník, jedna kapka krve a islandská příroda.
LN A CIA!
Ano, jsme malý národ, tak to se u nás dělá, voláme si pomoc ze zahraničí. V 70. letech islandská policie nedokázala vyřešit jeden případ vraždy a povolala na pomoc německého inspektora. CIA ve filmu na to trochu odkazuje. Dal jsem tam i dalších pár odkazů pro Islanďany.
Autorka je filmová publicistka