Zaměstnání není totéž co práce
I kdyby byl zákon o památkové péči sebelepší, dobrou práci úředníků nezastoupí
IVANA KALINOVÁ KYZOUROVÁ historička umění
Je rozdíl mezi prací a zaměstnáním, neboť zaměstnání je nutností vnější a práce je nutností vnitřní, napsal Jaroslav Durych v roce 1937. „Práce je namáhavá, vždyť je k ní třeba rozumu. Kolik lidí ubíjí své nadání, rozum, svobodu i čest pro chvilkové pohodlí. Jaké výmluvy ubohé i popletené opakují, jen aby uhájili své právo na zbabělost, na bezectnost,“dodává Durych.
Když zaměstnání – v našem případě zaměstnání úředníka – není prací, má to negativní dopady na stát a jeho správu. Jedním z ukazatelů kvality státní správy je památková péče. Ta disponuje nebývalými možnostmi, přesto nefunguje tak, jak by měla. Na vině není památkový zákon, jak se domnívá Jan Kaigl (Památky trpí i kvůli zákonu ,LN 28. 12.), ale především ti, kdo jsou za památkovou péči odpovědní, což zdaleka nejsou jen památkáři.
Já nic, já muzikant
Pravdou je, že třicet let starý památkový zákon dostatečně neřeší situace, jimž je současná památková péče vystavena. Je ale úlohou zákona, aby myslel na všechny nuance dění? Nepočítá zákon – řečeno s Durychem – i s využitím nadání, rozumu, svobody a cti pracujících, kteří jsou daným zákonem vázáni?
Naše památkové normy jsou často kritizovány, přitom ale nejsou plně respektovány. Nenaváděly úředníky k tomu, aby souhlasili se stržením domu na pražském Václavském náměstí, na jehož místě zahraniční developer realizuje své zbytnělé komerční plány. I stávající památkové normy připouštějí vyvlastnění památky, s níž vlastník špatně zachází a vystavuje ji zničení. Vzpomíná si snad někdo na případ vyvlastnění? Zejména případ vyvlastnění památky na lukrativním místě? Památky, které jejich vlastník nechává záměrně zpustnout, aby je jednoho dne mohl nahradit novostavbou, se nevyvlastňují, protože odpovědné osoby by s tím měly hodně práce a nepříjemností. Za to jim památky zřejmě nestojí.
Musím přiznat, že mé zkušenosti s památkovou péčí, o něž se opírám při psaní tohoto článku, jsou poněkud salónního charakteru, protože jsem je nasbírala na Pražském hradě, kde má památková péče dlouhou tradici a prestiž. Památky se tu opravovaly, byť v omezeném rozsahu, i za protektorátu. Pečovalo se o ně také za socialismu, kdy byly výkladní skříní kulturnosti režimu.
Po roce 1989 se památková péče na Pražském hradě nepotýkala s nedostatkem financí, který je problémem odlehlejších památkových lokalit. Bylo možné získat odborné informace, zadat potřebné laboratorní i jiné výzkumy a pracovat s dobrými restaurátory. Památkáři mluvili do všeho, soupisem nutných restaurátorských prací a postupem jejich provedení počínaje a způsobem využívání interiérů i exteriérů Hradu konče. Dával jim k tomu všemu oprávnění památkový zákon? Ano. Byl tento zákon sám o sobě zárukou, že vše bude fungovat, jak má? Ne. Když se totiž instituce nebo její část rozhodne, že zákon bude obcházet, i ten nejdokonalejší zákon je k ničemu. Posedlost mít veškeré konání podložené zákonem či jinou zaručenou pravdou je zbytečná. Jen umožňuje tomu, kdo se má starat o památky či o cokoli jiného, pokrčit rameny a říct „já nic, já muzikant“.
Dříve nemyslitelné excesy
Když na Pražském hradě vystřídal prezidenta Klause prezident Zeman, na péči o památky se tu nic nezměnilo. Začaly se však objevovat dříve nemyslitelné excesy, kdy odbor památkové péče nebyl informován o záměrech, které spadaly do jeho kompetence. Šlo třeba o rekonstrukci a modernizaci kanceláří pana Mynáře. Dalším případem byla nedávno medializovaná kauza vánočních a velikonočních trhů, jejichž pořádání mezi katedrálou sv. Víta a klášterem sv. Jiří by památkáři, kdyby dostali tu možnost, zamítli. Správa Pražského hradu právě proto památkáře z rozhodovacího procesu vyřadila a sama úslužně zajistila promptní realizaci této pro Pražský hrad ostudné akce.
Je zvykem za všechna selhání v památkové péči a ve státní správě vůbec vinit politiky. To oni prý nutí úředníky k tomu, aby jednali v rozporu s etikou své práce. Někdy je to možná pravda. Neméně časté ale budou případy, kdy úředník politikovi nadbíhá víc, než musí, místo aby hájil zákon v jeho plném dosahu, nebo kdy si dokonce přihřívá svou vlastní byznysovou polívčičku. Totiž, jak píše Durych: „Jiná je morálka práce a jiná je morálka zaměstnání. Nepozná-li národ morálky práce, bude ještě dlouho tonout v morálce zaměstnání; bude to nikoliv národ pracujících, nýbrž národ zaměstnanců, hodný jen zaměstnanecké mzdy a zaměstnanecké závislosti. Půjde z krize do krize a nebude vidět na cestu.“
Nepočítá zákon – řečeno s Durychem – i s využitím nadání, rozumu, svobody a cti pracujících, kteří jsou daným zákonem vázáni?
Autorka je bývalá ředitelka Odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky