Poetický teolog Milan Balabán
Zemřel stár a syt dnů, po životě plném příběhů a situací škály až k nevíře pestré. Milan Balabán vytvrzoval své teologické postoje osobní integritou. Takto životem oprubovaná teologie však Balabána zpětně nabíjela energií a inspirovala jeho poezii.
Paradoxně stručně je pojednán na Wikipedii. Snad je to jen úpadkem vzdělanosti, a nikoliv důsledkem snahy vymazávat z dějin osoby, jejichž osudy evokují kontexty pro jiné až kompromitující. Wikipedie totiž opouští Balabána poté, co ztratil státní souhlas s výkonem duchovenské činnosti v roce 1975 a podepsal Chartu 77 – a pak ho nachází až v roce 1990 na teologické fakultě. Pouze některé nekrology zmiňují, že Balabán přednášel svým spolupracovníkům po hospodách.
Jak však duchovní bez státního souhlasu mohl tu dobu přežít? V Ústavu pro studium totalitních režimů řešili, zda se zaměřit na „normální život“za „normalizace“, nebo dělat pouze „velké dějiny“. A to i tam, kde to zlo je zdánlivě banální, jak kdysi provokativně napsala Hannah Arendtová.
S tím se ale celé ty roky Balabán potýkal! Myl černé nádobí ve vinárně. V Pražských kanalizacích si o svačinách a obědech na spolukanálnících ověřoval své teologické výklady, zda našel cestu, jak je sdělit srozumitelně studentům svého religionistického semináře. Měl ho pravidelně každé úterý, počínaje rokem 1978 až do roku 1990!
Krom toho ještě dlouhé roky s Milanem Machovcem a Egonem Bondym vedl další bytový seminář o dějinách filozofie a náboženství. Čas od času též navštívil i jiné bytové semináře, například Ladislava Hejdánka nebo Jakuba Trojana.
Bylo to nesmírně vyčerpávající období, ale studium mělo vždycky smysl. A vyučování obzvlášť. Bytové semináře obohacovaly životy mnohých dalších účastníků. Neboť svět podle dávných moudrých spočívá na práci, studiu a dobrých skutcích.
Když se dráždí představivost a odvaha
Balabánův religionistický seminář se nazýval „Hebrejské myšlení“a jeho skutečný význam začíná teprve s odstupem nabývat zřetelnějších kontur. Nebylo totiž takového druhého kroužku, kde by byl důraz kladen na proces myšlení, na dynamiku tradování, na vznik rafinovaných kompozic, na synergickou úlohu poezie.
Balabánova koncepce byla radikálně nedogmatická, dokonce by se dalo říci protidogmatická – a to třeba aniž by to bylo vlastním Balabánovým záměrem. Nebyl provokatérem a kromě mýtů nic nebořil – pouze inicioval myšlení svých posluchačů, v nichž chtěl dynamicky podnítit jejich vlastní vykročení na jejich vlastní cesty. Až se těm důsledkům někdy divil, občas nad nimi vrtěl hlavou, ale neodmítal je. Věděl z dějin myšlení, že když se dráždí představivost a odvaha, může se udát neočekávaně mnoho nového. Ale věděl také velmi dobře, jak nezbytně je třeba tyto výboje doplnit onou „ohrádkou“tradičního učení.
O nepředmětném myšlení bádal tehdy na svém semináři Ladislav Hejdánek, o nesubstanční ontologii psal Egon Bondy a Balabán přemýšlel o religionistice nejen nedogmaticky, ale přímo dynamicky. My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví duch sám, zpívali do toho všeho Plastic People Bondyho text.
A tak se dály věci, ale ještě spíše se dalším událostem připravovaly základy a formovaly mysli a mnoho z toho nazrálo a vyjevilo se až dlouho poté, protože ony procesy byly dobře založeny. Takový obraz mi dává vzpomínka na styl a důsledky vyučování Milana Balabána.
A co víc, Milanu Balabánovi se podařilo s pomocí Nadace Jana Husa v Británii získat podporu University of Cambridge, která v rámci svého programu Study of Religion akceptovala účast jeho pražských studentů, s tím, že za nimi občas přijedou přednášející z Cambridge, studenti pak napíšou určité „domácí úkoly“a každoročně se budou moci přihlásit k účasti na zkouškách, které však proběhnou v Praze za supervize někoho z Cambridge.
Texty pak byly přeloženy do angličtiny a zaslány k vyhodnocení na univerzitu. Studenti museli složit v průběhu pěti let šest písemných zkoušek. Program absolvovalo úspěšně šest Balabánových studentů, přičemž první zkoušky byly skládány potajmu ještě v létě 1989 a poslední v roce 1993.
Vloni pak byla na Faculty of Divinity na Cambridge University odhalena pamětní deska připomínající tuto výjimečnou událost. Příznačné je, že účast tamních profesorů na Balabánově religionistickém semináři v Praze se odehrávala v tak diskrétním režimu, že mnoho funkcionářů University of Cambridge dodnes o něčem takovém nemělo tušení.
Na té desce v Cambridge se nyní skví jméno Milana Balabána. Právem. Zaslouženě. Díky, Milane.