Arabština se přesune z mešit do škol
Francie chce kvůli obavě z radikalizace dostat výuku arabštiny pod kontrolu státu
PAŘÍŽ/PRAHA Devítiletá Habiba Hatemová si každé nedělní ráno připraví snídani, na záda si vezme zářivě růžový batoh a naskočí do auta. Otec ji vozí na hodiny arabštiny do nejbližší mešity na severním okraji Paříže.
„Dnes se budeme bavit o tom, co dělat, když ‚dujuf‘ přijdou na večeři,“říká učitelka Habibě a dalším několika desítkám dětí ve věku od 9 do 17 let. „Dujuf znamená hosté,“vysvětluje, zatímco píše slovo v arabštině na tabuli.
Tento průběh nedělního dne je ve Francii relativně obvyklou záležitostí v rodinách, které si přejí, aby si jejich děti udržely kontakt s arabštinou. Většina francouzských škol totiž výuku neumožňuje, a tak se ji děti musí učit o víkendech v mešitách.
Přitom přibližně tři miliony lidí ve Francii používají arabštinu denně, což z ní dělá podle dat ministerstva kultury nejčastější cizí jazyk v zemi galského kohouta.
Francouzská vláda se proto rozhodla, že chce mít nad muslimskou populací kontrolu. Hodlá podporovat výuku arabštiny na základních a středních školách. Dosud roli státní výuky zastávaly různé asociace a především učitelé v mešitách.
Jenže francouzští politici se začali obávat zvyšujícího se počtu studentů arabštiny, kteří se učí mimo státní dohled. Asociace je tak totiž mohou snáze podnítit k radikalizaci.
Plán týkající se boje s extremismem představilo ministerstvo školství v září. Detaily dosud nezveřejnilo. Ministr školství Jean-Michel Blanquer tvrdí, že chce v očích Francouzů vrátit arabštině punc prestiže, jelikož jde o „velice literární jazyk“.
Přesto však doposud nebylo ministerstvo schopné zorganizovat výuku arabštiny ani poskytnout více detailů o samotném plánu, který by měl podpořit i výuku čínštiny a ruštiny.
O arabštinu prý není zájem Francouzské školy by totiž ve většině případů musely začít s výukou od nuly a zájem povětšinou není vysoký. Pouze 0,2 procenta všech studentů na veřejných středních a vyšších školách ve Francii ve školním roce 2017–18 se učilo arabštinu; prim hrála angličtina, španělština a němčina.
Výuka arabštiny se setkává i se společenskou nechutí a podle některých pedagogů o jazyk není takový zájem, jak by se očekávalo.
Podle učitele arabského jazyka Rime Abdela Nabiho, který vyučuje na pařížské Sorbonně, někteří ředitelé škol arabštinu prostě nechtějí. „Nechceme přitahovat Araby“nebo naopak „nemáme zde dost Arabů,“prý říkají mnozí.
Odpor vůči arabštině se také objevuje mezi některými zástupci pravicového politického spektra. Například podle bývalého ministra školství Luca Ferryho vláda tímto krokem údajně umožňuje šíření islamismu ve státních školách, které jsou ve Francii dlouhodobě sekulární.
Řada evropských států se v minulosti snažila získat kontrolu nad svými muslimskými náboženskými obcemi tím, že definovaly jasná pravidla pro jejich činnost.
Naposledy na konci prosince loňského roku se zakladatelka liberální berlínské Ibn-Rušd-Goethovy mešity Seyran Ateșová zmínila v rozhovoru pro deník Die Welt, že by němečtí muslimové mohli v budoucnu platit jakousi „mešitovou daň“.
Pokud by příslušný předpis byl schválen, jednalo by se o obdobu takzvané církevní daně. Tu platí každý daňový poplatník v Německu od určité výše příjmů zároveň s daňovým přiznáním. Zaplacení daně je možné se vyhnout jedině odchodem z církve.
Katolická církev i evangelická společenství v Německu tímto způsobem získávají ročně až jedenáct miliard eur, která směřují na podporu charity.
V září němečtí vládní politici uvedli, že chtějí definovat vlastní, v tomto případě německý islám, a omezit tak vliv imámů placených ze zahraničí. Od definice německého islámu si ministerstvo vnitra také slibuje omezení vlivu konzervativních islámských sdružení, která bývají zpravidla velmi dobře organizována.