Cesta dolů k Deltě
Kapela Mumford & Sons ustupuje ze slávy. Na albu Delta však nedělá nic vyloženě špatně.
Zvláště britský, do značné míry stylotvorný hudební tisk mívá jistou známou tendenci. Prosazující se interprety vychvaluje do nebes, ale jakmile se zavedou, udělá z nich fackovací panáky. Do téhle „fáze“se dostali i Mumford & Sons se čtvrtým studiovým albem Delta.
Jde samozřejmě o zjednodušování. Však ani recenzentské fackování „Mumfordů“neplatí obecně. Recenze ve vlivném britském deníku The Daily Telegraph pěje ódy na zatím nejzralejší a nejlepší desku londýnské kapely. Ve shodě s odsudky většiny kritiků šla ovšem výrazně dolů také prodejnost alba. I když pozice v žebříčcích, včetně prvního místa v USA a druhého v UK, o tom nevypovídá. To až celkové součty prodaných nosičů a downloadů viděné s odstupem. Předchozí desky získávaly napříč planetou platinové a multiplatinové certifikáty, Delta zatím sotvakde dosahuje statutu „zlaté“desky. Ne že by se fanoušci kupující nahrávky, a tudíž hlasující peněženkou řídili slovy recenzentů. Kapela se prostě začala okoukávat nejen hudebním publicistům, ale i publiku.
Mezi folkem a britpopem
Jistě, životnost hvězd je v čím dál rychlejším světě kratší, byť to neplatí pro interprety aspirující na stálice. Zároveň však platí, že i věrní příznivci nemají rádi velké změny. Zde k jednomu zásadnímu posunu ve výrazu kapely došlo. Výrazně zvolnilo tempo nahrávky.
Textové výpovědi a hlavně samotná hudba vyznívají na albu Delta méně vypjatě, decentněji. Nápory vášnivého šramlu vzala řeka, kapela častěji vplouvá z bystřin do pomalu plynoucího toku ramen delty. Muzikanti prostě překročili třicítku a zrají. Místo radostné živelnosti či naopak adolescentního vzdoru rozjímají. Zpracovávají první zásadní životní „ťafky“: „Smrti, rozvody a deprese, i když na albu jsou i jásavé a příjemně intimní momenty,“jak se vyjádřil klávesista Ben Lovett. Část publika stárne se svými oblíbenci, jenže pro ostatní přestávají být „starými dobrými Mumfordy“. I když z hlediska umělecké poctivosti jde o logický vývoj.
K určitému ústupu z nejmasovější popularity došlo už se třetím řadovým albem Wilder Mind (2015), kde Mumford & Sons rezignovali na převážně akustický, folkrockový sound a nahradili ho příklonem k tuctovějšímu britpopovému výrazivu. Sice zvukově zevšedněli, nicméně písně si zachovaly podobný náboj i chytlavost. Při nahrávání titulu Delta, který produkoval Paul Epworth, známý prací pro Adele i Rihannu, si muzikanti elektrické nástroje a elektroniku ponechali. Ale zároveň se částečně vrací i původní akustický instrumentář. Jde o příjemnou kombinaci.
Série nočních posezení
Album zahajuje píseň 42, postupně gradující z tichého vícehlasu do mohutné hymničnosti. Právě ona možná nejvíce odkazuje na „starší“Mumford & Sons. Text o bytostné potřebě naděje („kam se obrátím, když vlastně nemám žádnou možnost volby… A co když tě budu potřebovat ve svojí nejtemnější hodině“) přirozeně přejde do následující hitově ambiciózní Guiding Light. Překlopí z obecné roviny do tématu vztahového, kdy se oním „vedoucím světýlkem“stává milovaná bytost. Ovšem bez banalit, při zachování typické poetiky Marcuse Mumforda a spol.
Poté už začínají převládat polohy baladické, ztišené (Woman, The Wild, October Skies, Picture You, Wild Heart…), a i když občas dojde na potřebný vzruch (pomalu narůstající sonický nápor Darkness Visible), právě tohle zklidnění může působit stereotypně, na první poslech dokonce nudně. Neznamená však, že by jednotlivé kompozice byly špatné, zůstal zachován také melodický rukopis Mumford & Sons. K vrcholům alba patří také titulní, rytmicky členitá, dynamickými změnami nesená Delta.
Samotné nahrávání probíhalo podle slov Marcuse Mumforda v mimořádné pohodě: „Jako série nočních posezení, kdy jsme posedávali a pokuřovali s přáteli, hráli muziku a užívali si příjemné chvilky.“Čtyřčlennou sestavu skupiny tak rozšířilo několik hostů, třeba američtí písničkáři Gill Landry, někdejší člen spřízněné kapely Old Crow Medicine Show, či Maggie Rogersová. Nechybí ani Tom Hobden, pódiový houslista Mumford & Sons. Nejde ovšem o hostování nápadná, omezují se na občas přidanou barvu. První plán zůstává v režii „Mumfordů“. Ani ono rozvolnění temp neznamená ztrátu typického soundu. Jenom jeho překlad do klidnějších nálad.
Čerství třicátníci Mumford & Sons se možná kvůli ztrátě předchozí letové rychlosti snášejí z hvězdných výšin. Ale rozhodně si albem Delta nenatloukli.
Mumford & Sons: Delta
Vyd. Gentlemen Of The Road, 2018
Autor je hudební publicista