Shakespeare není žádná svátost
Když inscenoval Shakespeara naposledy, herci běhali v bahně a jako postavy ztracené v lese svých sebestředných tužeb se během Snu noci svatojánské špinili navenek i uvnitř. Co provedl 41letý režisér Joe Hill-Gibbins se Shakespearem tentokrát, uvidíme už zítra v pražském kině Aero v přímém přenosu historické tragédie Richard II.
LN Vaše verze dramatu o sesazení krále v roce 1399 je zkrácená na pouhých sto minut a odehrává se mezi holými šedými stěnami. Proč?
Ano, scénu tvoří jedna místnost bez oken a dveří. Všech osm herců je pořád na jevišti. Částečně nás inspirovala vězeňská cela, v níž Richard skončí. Tato hra má podivuhodné vyvrcholení, v klasické renesanční struktuře přichází rozuzlení těsně před koncem. Třeba v Hamletovi to je jasné, hra vrcholí, když Hamlet bojuje s Laertem a všichni zemřou. V Richardovi netradičně po všech těch bouřích politického dramatu nenásleduje boj a mrtvoly, ale jedna osoba a její monolog. Richard v něm přemítá, jak má dát smysl malému světu své samotky, když býval středem velkého světa plného lidí. A mluví o tom, že zalidní svou celu myšlenkami. Svým způsobem naše scéna vyjadřuje právě tohle – každý herec je jednou z jeho nešťastných myšlenek. Můžete si představovat, že všechno, co vidíme, se odehrává v cele a v Richardově mysli.
LN Má vaše strohá scéna i další význam?
Snažíme se také ukázat, jak funguje moc, a to silně minimalistickým způsobem. Jádro hry tvoří přenos moci od Richarda k Bolingbrokeovi, budoucímu králi Jindřichu IV. A když to řeknu jednoduše, pokud mezi osmi lidmi jeden z nich nosí korunu, tak proto, že těch ostatních sedm s tím souhlasí. Když Richard ztratí přízeň oněch lidí, ztratí nárok i na svou korunu. Jenže on si, v historii i ve hře, plete mytologii panovníka – tedy pocit, že je králem z boží milosti a jinak to být nemůže – s realitou moci. Ta ovšem nemá nic společného s Bohem, ale s kontrolou a řízením lidí. Což nejen v pozdním středověku znamenalo některé děsit, jiným dávat dary a udržovat je spokojené, aby vás oni udrželi králem. Richard to nechápe a chová se bez ohledu na to, jak působí na ostatní. Když mu seberou korunu, vůbec to nečeká.
LN Tím se zároveň naruší ona královská mytologie, což o několik dekád později vedlo k válce růží a nakonec k nástupu Tudorovců.
Richard II. je zajímavý i v tom, jak amorální je v porovnání s dalšími Shakespearovými hrami, které jsem režíroval. Není jasné, kdo je kladný, kdo záporný, kdo má pravdu, kdo ne. Většina jeho velkých tragédií existuje v rámci morálky. Třeba Macbeth poruší pravidla, dělá hrozné věci a je zničen. Tady sice vidíte, že Richard dělá chyby a chová se jako král špatně, jenže brzy pochopíte, že Bolingbroke není o moc lepší. Není to hra o špatném králi, kterého nahradí král spravedlivý a nastolí řád. Bolingbroke dělá na trůně stejné chyby, ne-li horší.
Shakespeare pak v druhé půlce přehrává scény z doby Richardova panování v šílenější, přehnané verzi. Například celé drama rozpoutá to, že Richard neví, jak zacházet se sporem šlechticů, kteří se vyzvou na souboj hodem rukavic. Richard nechce, aby bojovali, když ho neposlechnou, vyhostí je, což se ukáže jako špatné rozhodnutí. Po převzetí vlády Bolingbrokem přijde scéna, v níž se všichni vyzývají na souboj a hází po sobě rukavice. Jak říkal pravděpodobně Karl Marx, dějiny se opakují dvakrát, nejdříve jako tragédie a poté jako fraška. To se na tuhle hru hodí.
LN Jaké jiné inscenace Richarda II. vás ovlivnily? K Shakespearovi je těžké přijít nezatížen, když se hraje tak často.
Když jsem režíroval Sen noci svatojánské, bylo docela těžké se tomu vyhnout. Tuhle hru každý v Británii musí vidět povinně snad desetkrát. Potom nedokážete vždycky říct, jestli s ní děláte něco jiného, protože ji tak interpretujete, nebo proto, že se chcete odlišovat. Ale Richard II. se v Anglii zas tolik neuvádí. Vím, že ho hrál David Tennant nebo Eddie Redmayne, ale nikdy jsem ho neviděl.
LN Tennant dával v inscenaci Royal Shakespeare Company, která vyšla i na dývídýčku, dost najevo Richardovu homosexualitu. Jaký je váš Richard?
V roce 2013 jsem režíroval Edwarda II. od Marlowa, což je podobný příběh o panovníkovi, který vládu nezvládá a sesadí ho někdo, kdo není král. Edwardova sexualita mi v tom kusu přijde dost otevřená a hrdá, víte, že král je posedlý Gavestonem, v dlouhých proslovech nám sděluje, jak ho miluje. Ale v textu Richarda II., který je popisován jako homosexuální král, toho podle mě o jeho orientaci moc není. Tak se na to nesoustředíme. Navíc hrát Richarda afektovaně nám s hercem Simonem Russellem Bealem připadalo jako klišé. A těch visí na Shakespearově díle už tolik, že máte pocit, že znáte i tu z jeho her, kterou jste nikdy neviděli. Ten staletý nános klišé musíme vyčistit, protože zakrývá, o čem jeho dramata opravdu jsou.
LN A když je vyčistíte, můžete si je ušpinit podle sebe, což jste udělal v divadle Young Vic s komediemi Něco za něco a Sen noci svatojánské. V obou jste vyprávěl o ne zcela čistých touhách, po jejichž naplnění lidé jdou bez ohledu na ostatní.
Tak ty hry vidím. V britském divadle převážil jeden způsob inscenace Shakespearových dramat, a to zacházení s nimi v rukavičkách, jako by šlo o vzácný relikt. Neříkám, že ty hry musíte roztrhat a počmárat graffiti, abyste dali najevo názor. Někdy mi lidi vyčítají, že když přijde na Shakespeara, nejsem purista, ale to je podle mě úplně špatné slovo. Shakespeare nepsal čisté hry, je mistrem ve střídání tónu a stylu, vznešené poezie s vulgárními vtipy a fraškou. Proto si myslím, že k němu nemáme přistupovat jako k nějaké svátosti.
LN Zítra Richarda II. ukážete světu díky cyklu přenosů NT Live. Co si o divadle v kině myslíte?
Ani nevím, ještě jsem žádné neviděl. Připadá mi to zvláštní, ohromující a nepochopitelné, protože smysl divadelního představení leží v tom, co se stane v určitém čase a místě, divadlo funguje díky sdílené zkušenosti lidí v sále. A teď ji budeme sdílet s lidmi mimo onu místnost všude po světě. Nedokážu si to ani představit.
Autorka je filmová publicistka