Kdo vraždí íránské filmaře?
Jedním z kouzelných rysů íránské kinematografie je její mnohotvárnost. Pokaždé, když si myslíme, že už jsme ji přece jen trochu poznali, nás dokáže překvapit tak jako filmy, které točí bouřlivák Mani Haghighi. Jeho nejnovější snímek, černá komedie s názvem Prase, soutěžila loni o Zlatého medvěda na Berlinale a zítra bude v Praze zahajovat přehlídku Íránci. Poté bude k vidění i v běžné distribuci.
Hrdina snímku, padesátiletý režisér Hasan Kasmai, prožívá krizi středního věku. Jeho dcera vyrostla, manželka ochladla, on sám má (nevyslovený) zákaz pracovat a točí jen reklamy, je zoufale zamilovaný do své dvorní herečky Shivy (hraje ji hvězda filmu Rozchod Nadera a Simin Leila Hatamiová), která se ale také musí živit, a tak je mu „nevěrná“spoluprací s jiným režisérem. Hasana neuspokojují jeho hobby, tenis a hard rock, a nijak nadšený není ani z toho, že se na něj lepí podivínská stalkerka. Když pak začnou (doslova) padat hlavy jeho známých, je to na Hasana už trochu moc: především tedy ta skutečnost, že vrah si vybírá jiné (a podle Hasana mnohem méně talentované) filmaře a na něho si nejspíš nikdy nevzpomene. Styl humoru v tomto filmu asi nejlépe vystihuje scéna, v níž zhrzený Hasan hledá útěchu u své staré matičky a ta jej konejší slovy „ale to víš, že po tobě taky půjde...“.
Navzdory mnoha bláznivým a provokativním situacím však Prase není jenom vyšinutá zábava. Haghighiho film se ve skutečnosti zabývá závažným (a jistě také vyšinutým) fenoménem filmařů odstavených od práce. Svým velmi svérázným způsobem postihuje to, co z jiného úhlu ukazují třeba snímky Jafara Panahího, tvůrce se zákazem oficiální filmařské práce, který si přesto dokáže najít způsob, jak své filmy točit a dostat je k divákům.
Zároveň ale Prase není jen přímočarý politický protest, jeho záběr je širší a situace hlavního hrdiny univerzálnější. Zneuznaný filmař Hasan Kasmai, jehož milovaná herečka natáčí v absurdním kostýmu kýčovitý film pod vedením jeho netalentovaného kolegy, může připomenout podobně zneuznaného filmaře Cliffa Sterna, jejž hraje Woody Allen ve svém snímku Zločiny a poklesky. Ostatně tísnivá situace, v níž si nikdo není jistý životem, tajemný vrah zabíjí a podezření padá na nevinné, se poněkud podobá jinému Allenovu filmu, Stínům a mlze. Tentokrát se ovšem vše odehrává v pestrých barvách, za zvuků heavymetalové hudby a za pomoci mobilních telefonů a sociálních sítí. Z těch jde nakonec ta úplně největší (a nejreálnější) hrůza.
Pochopit současný Írán není snadné a Prase to na první pohled příliš neulehčuje. Jenomže ani bez něj by obrázek nepochybně nebyl úplný.
Nejenže íránským filmařům úřady zakazují pracovat, ale ještě po nich jde tajemný vrah. Svým obětem uřízne hlavu a na čelo jim bůhvíproč vyryje nápis „prase“. To opravdu nepřispívá k dobré náladě.
Prase
Írán 2018 Režie: Mani Haghighi V kinech od 24. 1.