Vstříc cirkulární ekonomice

Brzy tomu bude deset let, co jsem navštívil středoafrickou Rwandu. Ano, tu zemi, kterou v roce 1994 sežehla tak strašná etnická nenávist, že během pár měsíců zemřel až milion lidí, vesměs Tutsiů. Ale už v roce 2009, tedy jen patnáct let po genocidě a kdesi v „divokém“světě, jak celou Afriku vnímáme, si vláda vytkla zajímavé cíle: podporu vzdělávání i ekologie. A tak už tehdy nebylo povoleno dovézt do země igelitovou tašku či plastové pytlíky a vše, co jste si koupili, mířilo do papírových tašek. Chudá země igelitky zakázala roku 2008, asi jako první na světě, neboť nechtěla mít v zemi čurbes. Netušila, jak se jich zbavovat.

Na letištní kontrolu v Kigali, jejíž pracovníky zajímalo, zda si nevezu „zhoubné“igelitky, jsem si vzpomněl včera, když jsem četl na serveru iDNES.cz rozhovor s titulkem Nejlepší taška je žádná, v němž Soňa Jonášová, ředitelka Institutu cirkulární ekonomiky, obhajuje šetrnější přístup ke zdrojům a recyklaci materiálů: plastů, kovů, skla i textilu. A jak pravila, nemusíte si přeci v krámě brát ani plastovou ani papírovou tašku – stačí si nosit svoji; nežít stylem „na jedno použití“.

Nejsem zrovna ekoterorista, jak by řekl Václav Klaus, ale s taškou to dělám stejně; v batohu nosím plátěnou (s logem výzkumného centra CEITEC) a ženě jsem dovezl ještě lehčí s pečetí Universität Heidelberg. Jistě, je to prkotina, taškami svět nespasíme, ovšem možná to u nich začíná: stačí popřemýšlet, kolik jednorázových obalů, kelímků, plechovek, hraček, per, brček či plastových šťourátek do uší, o něž se teď v Evropě bojuje, vskutku potřebujeme. Kolem nás je tolik odpadu (třeba nezálohované lahve od mléka), který zbytečně ničíme a „netočíme“.

Volají po tom i tři vědci v novém magazínu Nature. Navrhují vznik mezinárodní platformy, která bude sdílet data, zkušenosti i přístupy států, což má přispět ke globalizaci tzv. cirkulární ekonomiky. O způsobu, jak minimalizovat ztráty materiálů a využívat je opakovaně (i u bagrů Caterpillar, motorů Rolls-Royce či budov!), jsme obsáhle psali v srpnu 2016 v článku Krásný nový svět... bez odpadků (LN 6. 8. 2016).

„Průmysl musí znovu promyslet přístup ke zdrojům,“píší teď experti ze Šanghaje, Londýna a Massachusetts. Při našem pohodlném žití zapomínáme, že se pouze ŠEST procent surovin recykluje! Navíc se má poptávka po materiálech kolem roku 2050 zdvojnásobit...

Už teď každoročně vyhazuje lidstvo osm milionů tun plastového odpadu do moří a oceánů (hlavně v Asii a Africe) a příliš mnoho kovů – včetně cenných – bývá znehodnoceno. Avšak příkladem hodným následování je dle výzvy promyšlený světový cyklus hliníku, který přináší až třetinové znovuvyužití.

Změna myšlení nebude snadná: paní Jonášové se Češi v diskusi vesměs pošklebují a konžští podnikavci už léta pašují igelitky do Rwandy. Zákaz nezákaz.

Taškami svět nespasíme, ovšem možná to u nich začíná: stačí popřemýšlet, kolik kelímků, plechovek, hraček, brček či plastových šťourátek do uší potřebujeme. Kolem nás je tolik odpadu, který ničíme a „netočíme“.