Kde je zátěž

v Indii a na Filipínách. Jenže těch debat a burcujících výzev k záchraně světa bylo v poslední době tolik, že jsem měl jaksi ostřejší oči.

Měl jsem ostřejší oči a nedokázal se zbavit pocitu, že tím svým bojem za záchranu světa skrze brčka a šťourátka do uší a plastové pytlíky jaksi ze sebe děláme voly.

Řekli nám, že delta Mekongu čítá ramen a ramínek a propojek o celkové délce čtyř tisíc kilometrů, to je osm tisíc kilometrů břehu. Ten břeh je pokryt tlustou vrstvou plastového odpadu. Vietnam má nádherné písčité pláže. Pokud ta pláž nenáleží hotelu, je pokryta svinstvem. Na ulici když vidíte někoho na kole, je to pravděpodobně turista z Evropy. Vietnamec se pohybuje na motocyklu, jezdí na ulici zrovna tak jako po chodníku, ze sedla nakupuje na trhu. Motocykly parkují na chodnících a prolínají i do domácností. Vzduch je šílený. V Saigonu žije devět milionů lidí, město kryje černý plynový zvon.

Koukal jsem na to a přemýšlel o tom, jak v Evropě likvidujeme automobilový průmysl a rušíme elektrárny a zavrhujeme jádro a sníme o energii z biomasy – a ve světě kolem nás rostou multimilionová města plná lidí, kteří na životní prostředí zvysoka kašlou.

Říká se nám, že jsme ti hlavní znečišťovatelé světa. Je to jedna z mnoha často opakovaných tezí, kterým nejsem schopen uvěřit, protože odporují zkušenosti. Ale budiž, mysleme si o statistikách, co chceme, ovšem ten třetí svět zavalený obřími horami plastového odpadu je prostě fakt. A není to jen osobní věc těch lidí. Zahodí na zem všechno, co už spotřebovali.

Ale i kdyby odpad třídili, jako ho třídíme my, co by s ním bylo dál? To je jádro problému, ten je složitý – technicky i logisticky. Určitě je nějak řešitelný. Ale k řešení se nedostaneme tím, že nad očividnými fakty budeme zavírat oči. S brčky budeme úspěšně zápasit dál, nic proti tomu. Už dlouho chodím nakupovat s taškou a odmítám plastové pytlíky. Ale ta největší zátěž, ta je jinde. Je tam za mořem, je ve třetím světě. ONDŘEJ NEFF