Když klavírista píše básně
co na podzim 2008 uzavřel svou šedesátiletou sólovou dráhu, lemovanou víc než stovkou ceněných nahrávek, přenesl důraz na jiné tvůrčí fazety, které žily do té doby ve stínu. Před pár lety se Brendel představil v pražském biu Ponrepo jako milovník kinematografie, v roce 2017 vyšel česky svazek jeho studií a přednášek – a teď u téhož nakladatele (Volvox Globator) vychází jeho básnické dílo.
Je překvapivé, jak jasný je společný jmenovatel všech těch aktivit: nejen mistrovská erudice v nejširších kontextech, jemná vnímavost a životní praxe, kterou má málokdo druhý – taky silná, rovnou bytostná sympatie pro nonsens, nesmysl, absurdní fazetu komiky. Pro výjimku spíš než pravidlo, pro anekdotičnost, humor jako nutnou ingredienci života a díla. Jako přirozenou obranu proti zhovadilosti dnešního světa i šílenství dějin. Když film, tak „mezi děsem a smíchem“, čili Chaplin a Keaton, Buňuel a Browning, Allen nebo Švankmajer. Když esejisticko-přednášková procházka dějinami interpretace klavírních děl, pak pod hlavičkou Hudba, smysl a nesmysl; místo nudného rozboru Beethovenova klavírního kusu prvotřídní dobrodružná výprava – a nejen dobrodružná, taky objevná, zábavná, inspirativní.
A ty básně? Brendel debutoval v sedmašedesáti. Takže jako zralý autor, který ví moc dobře co, jak a proč. Už ten titul 2×2=13 ukazuje směr: tady se nejde racionálně, ale iracionálně, proti rozumu, proti srsti. V německojazyčné literatuře je určitě na koho i co navazovat: počínaje Lichtenbergovou satirou přes Morgensternovu grotesku po radikální řezy, které vedli starým světem literatury novátoři první půle dvacátého století pod prapory dada nebo Wiener Gruppe. A příbuznosti v češtině? Raný Ajvaz, Brikcius, pozdní Wernisch, například. Navzdory tomu, že Brendelova poezie je rovnou jako platónský kabaret: kulisy abstrahované, hrdinové typizovaní, situace modelové. Prostě stínohry, které vyprávějí o člověku obecně, o jeho pádu – a zároveň očistném veselí, které přichází jaksi na rubu, když je po všem.
Struktury a molekuly
Brendel má v češtině štěstí. Dvě stě padesát stránek jeho poezie převedl básník Vít Janota, autor řady knížek, v nichž poetické vyvěrá ze všedního, kde se básnický obraz rodí na chodníku mezi šedivými paneláky. Janota podobně jako Brendel těží maximum z minima, i jemu stačí lehce posunout skutečnost, podívat se na ni z jiného úhlu. Janota k tomu má předpoklady taky úplně odjinud: vystudoval fyziku molekulárních a biologických struktur na obávaném „matfyzu“. Ten rozklad čehokoli na struktury a molekuly mají s Brendelem společný; stejně jako vyvážený mix citového a rozumového, který dávají k dispozici. Společný mají i epický tah na básnickou branku; žádné kaskády obraznosti – dějový příběh, častokrát završený pointou. Rozdíl je ale v celkovém vyznění: Janota je melancholik, Brendel vitalista, optimista, harmonik.
Náhodou hrdinou
Jeho poezie čtenáře nutně baví. Protože baví autora, když ji píše. Alfred Brendel ví moc dobře, že bez osobního angažmá skutečné dílo nevznikne – a jedno, jestli mluví klavír nebo psané slovo. Na psací stroj i piano se nakonec hraje stejně, stejnými prsty. Za výsledek ale každopádně ručí; nejen svou existencí, čím dál víc i svou esencí. Díky za každý další Brendelův verš typu „nechtěl byste být / náhodou / hrdinou“anebo „mlčme / hluku / je už i tak dost“. Je jich třeba.